Re: Už máte za sebou krizi středního věku a v kolika letech a jak jste jí proživaly?

Já to mám snazší - už měl jednoho syna a ještě předtím, než jsem otěhotněla, jsem viděla, jak se o něj i po rozvodu stará...

+ těch dalších 12 let sleduju, jak se stará o oba syny.

Že by opustil mě, to se nebojím, to určitě bych přežila. Já nejsem naivka, která věří na žili šťastně až do smrti, ani bych neřešila radikální řezy, i kdybych na něco přišla. A jak jsem psala, nemám potřebu pátrat. Oba žijeme životy tak, že případnou nevěru bychom dokázali utajit bez větších problémů... Riziko, že by řekl, našel jsem si jinou, končíme, je dost malé... Ale kdyby to nastalo, srovnám se s tím. Na druhou stranu já bych nikdy neřekla, přišla jsem ti na nevěru, táhni, to ti nikdy neodpustím...

Že neopustí děti, tím jsem si na 100% jistá. A to považuju za nejdůležitější.

A jak píšu, jednak jsem pro něj lepší, než bývalá (stejně jako on je lepší, než můj bývalý) a jednak oba intenzivně vnímáme, jak je naše dítě (nacházející se ještě před pubertou) obrovsky spokojené, když jsme pohromadě. Samozřejmě, jenom se mnou nebo jenom s tátou je taky rád, ale je vidět rozdíl, když jsme všichni spolu. + můj muž není konfliktní typ, hádky nesnáší, takže ani jen ze vzteku nehrozí moc nějaká krize. A už je po padesátce, takže pro nějaké mladice asi není úplně nejatraktivnější...

Mnohem větší krize podle mě vznikají u těch manželství, co jsou spolu "od dvaceti", čili ve 40 už mají děti dost velké a pocit "nic jsem si neužil", jsou ještě (oba) mladí, atraktivní... (čili i chlapi přitažliví pro třeba skorotřicítky, co hledají chlapa-otce dětí). Tam pak stačí "zavrtět zadkem" a "vystrčit prsa", pronést pár lichotek, hodit "obdivné oči" ... a není možné se divit, že chlap na to skočí. Když se k tomu přidá ta mentální krize (čili v mládí jsem přece chtěl projít Andy pěšky s báglem na zádech, ale nebyly prachy a navíc tehdy přítelkyně těhotná a chystali jsme svatbu .... a ta "nová" přijde s tím, že ona tak strašně ráda chodí po horách a příští rok přemýšlela, že by letěla do jižní Ameriky), tak má manželka (uvázané v práci, na baráku s hypotékou na krku, s povinností o 2 puberťáky...) prostě kratší konec provazu.

Když máte po 40 tce teprve malé děti, v partnerském vztahu jste pár let (třeba 10) ..., tak ta krize v tomhle klasickém slova smyslu hrozí podstatně míň. Proto si myslím, že je mnohem lepší životní přístup: do 30 si užívám (cestuji, střídám partnery, pařím s kamarády...), pak si najdu stabilního partnera, se kterým vychovám ty děti (vydržím s ním, i kdyby se zatnutými zuby třeba 20 let) no a pak se uvidí...

Nám, až dítě odroste, tak mě bude 50, muži skoro 60, to počítám už zdrhat nebude nikam chtít, protože kdo by se o něj "na starý kolena" staral? A kdyby tu krizi chtěl řešit tak, že půjde k jiné, tak aspoň nebudu ho mít "na krku"

Ale on je fakt takový umírněný - kde si jiní chlapi koupí tu motorku, tak on si koupil tu elektrickou koloběžku No, snad si místo milenky nepořídí psa. To snad radši tu (utajenou) milenku...

Já vlastní krizi očekávám právě kolem té 50tky - už budu unavená hodně z práce, která je konec konců taky dost stereotypní, dítě odrostlé, s mužem dlouho (čili možná nuda), navíc bude celkem "starý", takže může být, že "líný, pohodlný" (třeba vůbec ne, ale kdo ví), hypotéky splacené... Tak počítám, že v práci zvolním, budu se víc věnovat sobě, víc dovolenkovat, třeba si vzpomenu i na nějaké ty mladické sny a budu si je realizovat... Že bych si chtěla v 50 hledat novýho chlapa, to si teda nemyslím. No, uvidíme. Ale tak nějak se k tomu upínám, že teď jsem jak křeček v kolečku a musím to vydržet. Ale pak...

Zatím si z toho dělám srandu a lidem říkám, že v 50 půjdu do důchodu. Ale třeba praštím s touto prací a půjdu dělat (třebáááá) do zahradnictví.