Re: Komunikace a povídání s puberťáky

Buřte, pěkné téma...my máme s naším skoro 17letým vztahy dost blízké. Naposledy to s ním třískalo okolo 11-12 let, od té doby je to pořád jen lepší a lepší.
Samozřejmě, že už dává často přednost kamarádům a svým zájmům, ale díky tomu, že my jsme za ty roky těm jeho zájmům v podstatě propadli taky, tak nás to dost spojuje. Někdy jezdíme za vlaky všichni, někdy jen já se synem, někdy jen manžel se synem, někdy syn jen s kamarádem a někdy jede ten kamarád s námi taky. Na jarní a podzimní prázdniny jezdíme na několik dní jen já a syn, část programu je podle něj, část podle mě a jsme spolu vlastně celou dobu, takže je i prostor na popovidani o všem možném. Ve všední dny toho času tolik není, ale vždycky máme takovou chvilku, když přijdu večer z práce, že se zastavím za synem v pokoji, on přeruší hovor s kamarádem a prohodíme spolu pár vět, co se ten den stalo, nebo probereme co je kdy potřeba pořešit, někdy mi ukáže třeba svoje nové video, někdy se rozplýváme nad různými videi s kočkami (oba milujeme kočky, ale doma je bohužel mít nemůžeme). Někdy je za chvilka na 10 minut, někdy i skoro na hodinu, záleží v jaké je zrovna náladě.
Jídlo u nás na sbližování nefunguje, syn odmalička přes všechny snahy společné jídlo nesnáší, takže máme domluvu, že když jsme na návštěvě, nebo je návštěva u nás, tak s námi jí společně, ale ve všech ostatních případech ho necháváme, ať si vezme jídlo nahoru. Zajímavé je, že mu nevadí jídlo někde v restauraci, ale pokud jsme jeden na jednoho. Když s ním jdu jenom já, nebo naopak jen manžel, tak v pohodě. On nemá rád takový ten hovor při jídle, prostě se chce co nejrychleji najíst a jít dělat něco jiného. Asi to souvisí i s tím, že jídlo pro něj nebylo nikdy moc podstatné, vždycky bylo někde na posledním místě za vším ostatním.