Re: Hotovky

Já odjakživa potřebuju být hodně sama. Jsem jedináček a vždycky mě děsila představa, že bych měla nějakého sourozence, který by byl pořád se mnou, ve dne, v noci, to byla naprostá hrůza. Když jsem se vdala a narodily se mi děti, nebyla jsem sama téměř nikdy a dělalo mi to strašné problémy. Kolikrát jsem večer, když BM přišel z práce, vysloveně utekla ven, do tmy sídliště a tam jsem se procházela, abych byla aspoň chvíli sama. Ale nestačilo mi to, potřebovala jsem být sama i doma, dlouho, několik dnů. Nejvíc jsem si to užívala, když jsem byla měsíc sama v lázních. Bydlela jsem v jednoluzkovem pokoji, nějakou cizí ženskou bych nesnesla, chodila jsem hodně sama na procházky, četla si v pokoji, každý večer jsem šla sama plavat. Bylo to nejlepší období mého tehdejšího života, užila jsem si každou minutu.
Když jsem se rozvedla a děti se odstěhovaly, prodali jsme náš byt a já se nastěhovala do toho, co jsem zdědila po našich, cítila jsem se ze začátku trochu divně. Ale brzy se mi to začalo líbit a nemohu se své samoty nabazit až dodnes. Miluju to ticho, nikdo po mě nic nechce, na nikoho nemusím reagovat. Čtu si, nikdo neruší. Neumím si už vůbec představit, že by tu se mnou někdo bydlel.
Ráda jdu občas s kamarádkou na procházku nebo do kavárny nebo kamkoliv, ale po pár hodinách se chci vrátit do svého ticha, samoty a soukromí. Ráda pozvu deti na oběd, ale když odejdou, uleví se mi. Teď budu hlídat dva dny psa, těším se, ale vím, že se budu radovat, až si ho dcera zase odveze. Nechci už nikdy s nikým žít, ani se zvířátkem. Jsem takhle spokojená a šťastná.