Re: Moje deprese

Milá Míšo,
musím předeslat, že nemám zatím žádnou zkušenost s vlastními dětmi, takže se mi to mluví :o) Pokusím se napsat co mne napadá, ale možná je to ve skutečnosti u vás úplně jinak. Takže to prosím ber ode mě jenom jako námět.
Myslím si, že nejsi "hrozná" matka - určitě už jsi udělala první zásadní krok k nápravě tím, že si uvědomuješ, v čem děláš chybu, a snažíš se to změnit. Tvůj syn je třeba živější dítě (to je někdy pro rodiče docela vyčerpávající), navíc máte ztíženou komunikaci tím, že nemluví „správně“. Možná, že je to někdy všechno prostě nad tvoje síly. Třeba máš pocit, že ostatní děti v tomhle věku mluví líp a jsou „vyspělejší“. Ale každé dítě je jiné! Možná, že tvůj syn je zase mnohem čilejší, mrštnější a šikovnější než jiné děti. To je přece taky důležité. Třeba teď věnuje většinu své energie na běhání, šmejdění, zkoumání věcí a poznávání světa a všechno to nové se pokouší nějak překotně vyjádřit, ale zatím moc neví, jak na to. Ale určitě na to časem přijde, jenom třeba trošku později. A zkušenosti, které teď získává, se mu určitě potom budou moc hodit. Není divu, že jsi z něj někdy nervní – je až k zbláznění, jak děti někdy překypují energií, která nám dospělým často dochází. Zkus to ale brát tak, že to jeho „zlobení“ není zaměřené osobně proti tobě. Je to tvůj syn a svou mámu má určitě ze všech lidí nejraději a jistě tě nechce schválně rozzlobit. Prostě je jenom ještě malý a neumí zformulovat a vyjádřit přesně slovy svoje pocity (konec konců, neumí to ani spousta dospělých), co chce, co se mu líbí, co mu vadí. Třeba jenom touží po tvé pozornosti a neví, jak jinak ji upoutat (ale mám pocit, že to ty víš).
Možná, že třeba taky kladeš moc vysoké nároky na sebe. Máš třeba pocit, že se synovi musíš co nejvíc věnovat bez ohledu na to, že jsi třeba unavená, a když už je to nad tvoje síly, tak nevíš jak dál a křičíš. Někdy se vyplatí nenechávat to dojít tak daleko. Když má člověk pocit, že začíná „mít dost“, tak je třeba ještě schopen říct „vím, že bys chtěl, abych si s tebou teď hrála, ale já jsem unavená a potřebuju se na chvilku natáhnout – nechtěl by sis lehnout se mnou / potřebuju tady uklidit - nechtěl bys mi pomáhat?“.
Hlavně si nepropadej zoufalství, že jsi špatná matka. Ber to tak, že se prostě snažíš syna vychovávat nejlépe jak umíš, jenom to prostě nejde vždycky úplně 100%. Vždyť nikdo z nás není 100% dokonalý. Držím palce, aby se to zlepšilo a tys byla zase nejšťastnější člověk na zemi :o)