Diskuze : Hlavní : Vztah k sobě

A to já zase říkám,že nejdůležitější je dobře se rozhodnout. Pokud zjistí, že by se jim víc hodilo studium jiné školy, ať klidně přejdou, začnou znovu,hlavně ať jim klapne to, co chtějí. Nehodlám jim pomáhat ještě v padesáti,ale nějaký rok sem tam je už fuk.

Na mě rodiče žádné nároky neměli, tedy co se školy týče Nikdy se mě na nic neptali, nikdy nechtěli vědět, jestli mám nějaké úkoly nebo co mám za známky.
Školu jsem si vybrala sama. Stejně tak moje sestry.
Já se dětí na prvním stupni ptala, i jsem měla snahu jim pomáhat. Postupně to odbouraly,oni
Snažím se je neovlivňovat, tedy ne cíleně. Chci, aby si fakt vybraly to, co chtějí.
Syn se teď dostal na medicínu, i se zapsal, teď přiletěl nečekaně se siným zápalem plic z Ameriky (bez jedů, pro zasvěcené ) a oznámil mi, že malá změna, nastoupí na jadernou fyziku, kam se taky zapsal. Nemám důvod mu nevěřit, že se rozhodl dobře. Dokonce i kdyby mi oznámil, že si dá rok pauzu, protože chce třeba cestovat, nerozmloouvala bych mu to.

Na studující děti jsem působila jen ve smyslu, že čím budou vzdělanější, tím si budou moct líp vybírat práci, a hlavně ať vyberou to, co je uživí a bude bavit. Asi tak od prváku na 8g jsem to brala jako jejich boj. Jestli měly jedničky nebo trojky, jsem nějak neřešila, hlavně že mákly a dostaly se na VŠ, kam chtěly. Ale já mám zodpovědný děti.

Teda, co se týče výsledků dětí ve škole, to jsem byla vysloveně laxní matka. Naše děti byly pořád nemocné a to bylo to primární, co jsem řešila - kdo je bude hlídat a jak doženou zameškanou látku. Známky byly to poslední. Jasně, že jsem je chválila za jedničky nebo když se jim něco povedlo, ale netlačila jsem na ně. Syn byl na ZŠ totální lempl, nedělal úkoly, nenosil pomůcky, sešity měl neobalené, špinavé, pomačkané, na každé stránce z zápisky z jiného předmětu, neustále jsme byli voláni do školy kvůli jeho přístupu. Že by šli na osmiletý gympl, to ani náhodou. Ani po devítce nešli na gympl. Já jsem si vždycky říkala, že je mi úplně jedno, čím se budou živit, hlavně aby byli šťastní a spokojení. Ambice, že musí na VŠ, protože rodiče i prarodiče VŠ mají, jsem vůbec neměla. Na VŠ šli, protože sami chtěli, šlo jim to, nemuseli se nijak moc snažit, bylo to daleko lepší než na ZŠ. Co se týče sportu, to jsem je už vůbec do ničeho nenutila, já i BM jsme měli ke sportu vysloveně negativní vztah. Chodili do keramiky, do turistaku, syn do plavání a karate, dcera jezdila na koni, chodila do sboru. Když je to přestalo bavit, nenutila jsem je. Syn pak v dospělosti chodil plavat, měl i osobni trenérku, hodně jezdil na kole a chodí doteď do posilovny, dcera pořád jezdí na koni, to ji neopustilo a mám psa. Myslím, že u nich vyrostli kvalitní lidé a že jsou spokojeni. A to byl cíl mě vychovy-nevychovy.

Čumčo, já jsem ze svého komplexu nedostatečnosti samozřejmě na své děti vyvíjela tlak podobně "blbě", jako moji rodiče na mě . Vlastní příklad jsem používala jako odstrašující.
Což je důkaz, jak jsou vzorce z rodiny pevně zakořeněné, i když si to člověk následně dokáže uvědomit a analyzovat.
Mé zlaté děti to snad přežily, naštěstí jsou celkem motivované
samy od sebe a chytřejší než já.