Diskuze : Záliby : Turistika

Koníčku, v podstatě s tebou souhlasím, jen ta předposlední věta mě přivedla k úvaze, kdo určuje, kdo je nicka a kdo něcka...zní to trochu povýšeně 😉

Máme přenosný gril už nás jednou stopla lesní stráž. Viděli, že máme zabezpečení tak v pohodě. Dřív jsme s ním i jezdili na kole a využívali ty veřejné ohniště hlavně z důvodu sednuti si k tomu. Jednou jsme vyzkoušeli takový ten jednorázový gril v podobě tácku no nic moc. Teď se na grilování dostaneme jednou ročně jezdíme k potoku na stejné místo. Vždy je čím hasit. PS gril je v podstatě takový hrnec. Kdy je dole v tom hrnci to ohniště na dřevěné uhlí. Uhlí buď spotřebujeme všechno nebo teda pár kousků zbyde. Vysypeme vždy do kaluže a ještě rozbijeme na prach. Pokud není kaluž přírodní tak vždy vozime kanystr vody. U toho potoku je voda vždy využití tedy možné. Nikdy nedojedeme bez toho aby jsme se přesvědčili, že ty uhlíky jsou vychladnute. Vždy bezpečně víme, že opravdu nic nezazehnou. Co se týče špekáčků tak nějak mi nechutnají ani ty super drahé. Maso je maso.

Co bydlím v domku se zahradou a na výletech přespávám v hotelích tak vlastně už nerozdělávám. Snažím se sice, aby moje zahrada byla příroda, ale tu teda nezahrnu. Ale v mládí jsem vlastně vyrostla u ohňů v přírodě. Na chatě u řeky, na výletech se spaním ve stanu či pod širákem. Takže občas jsem oheň v přírodě zapálila, ale od malička jsem věděla jak s ohněm v přírodě bezpečně zacházet. Patřilo to k dobrému vychování. K ohni patřila i povinnost na závěr ohniště důkladně počůrat všemi zúčastněnými. Ohně a vody se bojím, vím co dokážou.
Jak už jste některé napsaly, problém je v dnešní ujeté době sociálních sítí, sdílení a všeobecného blahobytu, kdy všichni chtěji dělat všechno, protože to dělaji ty druhý. Dřív lidi dělali různý věci proto, že k tomu měli nějaké předpoklady, bavilo je to, zajímali se o to, uměli to... Dnes lidi dělaji různý věci proto, že to dělaji druhý lidi, všechno je dostupné všem a všichni se chtěji pochlubit na FB či Instáči. Týká se to nejen kreténského chování v přírodě, ale i vlastnictví psů, motorek, kol, aut a dalších oblastí. Nikdo ničemu nerozumí, ale každý všechno musí mít.
A k tomu bych přidala všeobecně rozšířenou bezohlednost a sebestřednost, kdy každá nicka si začala myslet, že je něcka. A kdy každý se může pochlubit naprosto čímkoli, i když to nic k chlubení není.

Trochu jsem si to v hlavě počítala, a v dětství a za mlada (asi tak do 29) jsem cca 30 dnů v roce jedla jídlo vařené na ohni. Vodácké tábory, horské přechody, víkendovky, jednodenní výlety... Nejdřív tedy jen týden s našima na vodě - od 4 let, pak to postupně přibývalo

V současnosti rozděláváme pravidelně oheň s vodáckou partičkou jenom jednou ročně na předvánočním výletě - opékáme buřty a vegetariáni jablka a chleba. Vodu (sjíždění řek) a tedy letní vaření na ohni jsme již vzhledem k věku vesměs pověsili na hřebík a sundaváme jen výjimečně - naposled jsme vařili buřtguláš na ohni na jaře roku 2019 na Otavě při příležitosti půlstoletí dobrého oddílu.

K tomu už ve volné přírodě rozdělávám oheň tak max. jednou dvakrát za rok, příležitostně, nikdy za sucha nebo jinak nebezpečně. Častěji pak na vlastní zahradě, a i tam pochopitelně s kýblem vody hned vedle a ne za velkého sucha (natož s větrem k tomu).

Za mlada občas jo, vždy se dbalo na bezpečnou likvidaci ohniště. Teď už jen doma na zahradě.