| Kopretina černá | 
 |
(19.9.2011 10:01:33)
Ahoj maminky, už nevím kudy kam, potřebuji se ze všeho alespoň vypsat, dostat to ze sebe... ve skrytu duše doufám, že mi třeba poradíte co event. dělám špatně. Máme holčičku, jsou jí dva roky a dva měsíce (je jedináček, víc dětí mít ze zdr. důvodů nemůžu, potýkám se s vážnými chron. zdr. problémy). Holčička je od narození velice uplakaná (první rok naprostý horor, jenom řev, řev a zase řev - později se ukázalo, že nesnesla mléko, dokonce ani když jsem kojila a to jsem držela dietu (nic nadýmavého, vynechání mléčných výrobků), s přechodem na příkrmy se to srovnalo,... minumum spánku - do toho cvičení Vojtovou metodou, prý kvůli lehce zvýšenému svalovému napětí (říkám si, zda to nemohlo způsobovat trávení, bolení bříška kvůli tomu mléku), podle neurologa se to již úplně srovnalo (napětí), i nás vyřadil z evidence). Holčička je velice citlivá (trošku si myslím, že to souvisí i s tím cvičením, nevím - nemám z toho moc dobrý pocit, cvičila jsem opravdu poctivě, když vidím holky kolem sebe, že se na to úplně vyflákli, děti jsou v pořádku a u nás plno problémů... je mi z tohoo smutno). Holčička spí se mnou v posteli (jinak to opravdu nešlo, v rámci mého "přežití", abych se alespoň trošku vyspala, budiž - vím, že takto spí víc dětí). Holčička je ale opravdu mamánek (je skoro pořád se mnou, hlídání mám minimální -občas pohlídá moje mamka, malá jí má ráda, mamka ale nemůže pořád, sama má dost zdr. problémů, manželovo rodiče, ač bydlí vedle nás, zájem vůbec nejeví, hlavně tchýně malou úplně ignoruje, přitom holčička by se k ní ráda přiblížila, ví že je to její babička, kouká po ní, volá "bába", ale tchýně bez odezvy, strašně moc mne to mrzí...). Snažím se s ní chodit hodně ven, na hřiště mezi děti, bohužel bydlíme na vesnici, není tu žádný její přímo vrstevník, děti jsou o půl a více roku starší a to je hodně znát - když k tomu připočtu i ty naše zdr. problémy, malé je prostě daleko za nima (ale těší mne každý její pokrok, nemůžu jí srovnávat s dětma, které od narození takové problémy neměli). Ale hlavně se jich bojí. Pozoruje je, říká, že se jí na hřišti líbí, ze hřiště jdeme se řvaním, byla by tam pořád, ale k dětem se netroufá přiblížit/. Mluvit začala teprve nedávno, cca ve dvou letech, do té doby řekla snad jen 5 slov (už jsem ani nedoufala, že se někdy rozmluví), teď každý den přidává něco nového, hodně opakuje, už si začíná skládat jednoduché větičky, v tomto to snad bude dobré/. Co mne ale dost děsí je její velikánská přicitlivělost a uplakanost. Pláče kvůli sebemenší prkotině, taky se začíná hodně vztekat, když není po jejím tak ječí (snažím se být důsledná, ne vše si vyřve, prostě odcházím a čekám jinde než ji to přejde/. Je ale rozdíl mezi vztekáním a přecitlivělým pláčem (to je opravdu obrovský rozdíl)... Nevím co ji trápí (myslím, že i to že ji druhá babička prostě vůbec nebere, zkoušela jsem to urovnat, prostě bez odezvy...), hodně se s ní mazlím, pusinkujeme se, říká mi, že mne má ráda... ale pořád se jakoby něčeho bojí (fakt nevím zda to může souviset, ale pořád mi nějak v hlavě bliká ta Vojtovka, jedna fyzio mi totiž před časem řekla - to už jsme necvičili - že to u citlivějším jedinců může zanechat jisté následky, prý se to srovná, ale chce to moře času a trpělivosti/. Snažím se být laskavá, milující, ale přitom důsledná... mám i trpělivost /i když občas už opravdu nervy pracují, připadám si jako otrok - pomalu na sobě pozoruji jisté vyhoření - je to tím, že nemám moc možností se odreagovat/, manžel tráví dost času v práci, jinak se malé hodně věnuje, to ano (často jí hlídá, jenže to já jsem po dr. sama se sebou - to moc odreagování není). Věřím, že to chce čas (ale kolik ještě času?), nejde srovnávat, ale když vidím některé ostatní děti, jak jsou v pohodě, samostatné, smějou se, hrajou si spolu... a ta moje citlivka se mne drží za nohu a bojí se k nim přiblížit, tak je mi z toho smutno.... Opravdu ji rozpláče xx věcí, dost často tápu proč vlastně pláče... nevím kde dělám chybu (tuším - potřebovala by se víc otrkat i v jiném prostředí, potřebovala by ví lidí, ale kde je mám vzít, když nikoho na hlídání nemám?). Máte někdo taky takovou citlivku? A hlavně - je šance, že z toho alespoň trošku vyroste?
Ještě doplním - jak jsme cvičili - sama začala běhat v 10ti měsících, je jak čert, v pohybu je až moc živá... a taky příšerně usíná, trvá to dost dlouho, pořád mele ručičkama, nohama, neumí se zklidnit.... Konzultovala jsem to i s dr., nic mimořádného neshledal, prý se s tím musím smířit a vydržet to....
Děvčata, moc děkuji, že jste tuto mou zmatenou zpověď dočetli až sem, je to asi trošku nesrozumitelné, ale prostě jsem to ze sebe musela dostat... děkuji všem za příspěvky a přeji pěkný (i když deštivý a a chladný) den.
|
| Katka +3 |
|
(19.9.2011 10:17:56)
Tak u nás žádné zdravotní problémy ve hře nebyly ale dcerka byla taky veliký mamánek. V létě jí byly 4 roky, v září nastoupila do školky a je tam spokojená, dnes tam na svoje přání bude poprvé spát, jinak jsem si pro ni chodila po obědě. Ve třech letech bych jí školkou způsobila leda tak obrovské trauma, to nezůstala ani u babičky beze mě, přestože se mají moc rády. Ve dvou letech mě potřebovala kolem sebe pořád, i když si s ní hráli starší bráchové, musela jsem být v dohledu a dosahu....
Chci tím říct:Vydrž. Nebude to trvat věčně. Teď tě potřebuje a je dobře, že se jí snažíš vyhovět a neodstrkuješ ji. Pozorování dětí na hřišti je taky fajn, moje děti v tomhle věku taky potřebovaly (na hřišti, v mateřském centru) děti nejdřív sledovat, potom se pomalu přibližovaly, až byly mezi ostatními a časem se samy zapojily. Vyplatilo se mi, netlačit, nechat tempo na nich a jenom dodávat jistotu. Vím, že to je teď hrozně náročné, ale ono se to pomaličku zlepší.
|
|
| Dojanka | 
|
(19.9.2011 10:25:45)
Ahoj Kopretinko, mám podobnou holčičku, i když už poněkud starší (6,5), ale když byla malá - cca kolem 2 let, tak ta mi na to hřiště ani nechtěla chodit, že tam jsou děti. Ona byla zvyklá jenom na starší sestru a ségry synovce a když jsme přišly kamkoli jinam a byly tam cizí děti, tak si ani nehrála, ani se k nim nepřiblížila a chtěla okamžitě pryč. Na hřiště šla, až když tam nikdo nebyl - většinou pozdě odpoledne.
Nám tenkrát pomohl mladší synovec, na kterého byla malá velmi upnutá a tak za ním na to hřiště šla a postupně se "otrkávala". Pak se to nějak zlomilo a už ani nemusela mít s sebou synovce a sama si začala automaticky hrát s cizími dětmi.
Dneska je to tak, že si okamžitě hraje i s cizími dětmi a vůbec jí to nepřijde divné. Nevím, co bych ti poradila, možná, kdyby vás z rodiny šlo mezi ty děti víc - např. o víkendu a ona by měla takový větší pocit jistoty. Ale nic bych nelámala přes koleno, co jí nebude příjemné, tak rozhodně netlačit na pilu. Ona je ještě malinká, uvidíš časem. 
|
| lipoo | 
|
(19.9.2011 11:33:49)
máme -teda měli jsme to přesně jako Dojanka,a to ještě i nedávno-cca v sedmi letech,pokud jsme šli na hřiště a někdo tam byl,tak otočka a jdeme dom,už tam nechce. -každý prostě ty děcka nemusí...naši ani jeden nesnáší fyzický kontakty s děckama-třeba i kdyby ze srandy se jako začli žduchat-on by s hrůzou v očích zdrhal /a to je mu devět/-a tomu staršímu 17
|
|
| lipoo |
|
(19.9.2011 11:36:00)
my chodili povinně od tří do čtyř let do kroužku,aby si aspň trošku na ty děcka zvyknul,a to byl každý týden očistec ,ale pak už se aspoň tak moc nebál a trošku si na jejich přítomnost zvyknul.I když nějaké hlasité povykování nesnášel hodně dlouho.../a to sám je "pepin"
|
|
|
| Marťa11 |
|
(19.9.2011 10:34:26)
ahoj
jsem se nedočetla, jaké má problémy malá... podle toho, co píšeš, je to normální dvouleté dítě...
zkus se spíš soustředit na sebe, na svoji pohodu, najít čas por nějaký svůj koníček...
píšeš, že jsi ani už nedoufala, že začne mluvit... (proč by jsi to v jejích 2 letech tohle vůbec měla řešit, spousta dětí ve 2 letech neřekne ani Ň), že ji trápí druhá babička (tebe určitě, to chápu, ale dvouleté dítě těžko... to z toho rozum nemá, buď se k někmu někdo chodvá hezky nebo ne, ale že by ho trápilo, že zrovna babička ne..., to má spíš v hlavě od jiného dospělého) atd. atd.
|
|
| Raduza | 
|
(19.9.2011 10:35:57)
Nikdy jsem si sama nehrála s cizími dětmi. I ve školce jsem byla stranou. Brácha nikdy nechtěl spát nikde jinde než doma. Jednou ho naši dali k tetě s skončil se zažívacími problémy v nemocnici. Přecitlivělí jsme byli oba, brácha snad ještě víc. Ze školky zdrhal a řval celé tři roky. V dospělosti jsme oba celkem v pohodě, ani pubertu jsme neměli bůhvíjakou  . Podle toho co píšeš, mi dcera přijde jako normální šikovné dítě  . Řekla bych "hoď se do klidu"
|
|
| Červená řepa | 
|
(19.9.2011 10:41:01)
Kopretinko, každé dítě je jiné! Holčička je podle tvého popisu úplně normální zdravá holčina. Možná jsi měla jen jinou představu o tom, jaká povahově bude. Opravdu se není čeho bát, je taková jaká je. Navíc s věkem se bude vše lepšit, dospěje a nebude tak silně emocionální. Někdy je to težké, mám taky jednu divošku, ale být tebou, hodila bych to za hlavu.
|
|
| adelaide k. | 
|
(19.9.2011 10:45:49)
Kopretino, normální dvouleťák možná je trochu citlivější to je věc povahy.A jak jsi na tom ty? Připadá mi že jsi do dcerky hodně investovala a hodně se při tom odrovnala.
|
|
| kreditka | 
|
(19.9.2011 11:03:07)
Buď vklidu  Mám doma podobný skoro 4 letý exemplář Dcera je to samé chodí do školky kde se ji líbí, ale s dětmi si nehraje, stoupne si bokem a pozoruje je, má z nich strach, strach z neznámého...Pustí k sobě max. 2 děti a to po bedlivém zkoumání a s těmi si pak hraje, ale jinak se drží bokem. Není absolutně průbojná o nic nikdy pořádně nebojuje. Rozbrečí ji kde co, stačí když nani kolikrát zdvihnu hlas a dcera brečí...prostě je taková trvalo mki dlouho než jsem se s tím smířila a začala ji brát takovou jaká je a hledám ta pozitiva. Třeba to že je miláčkem učitelek ve školce, kolikrát ji učitelky vítají jak kdyby šlo o dlouho pohřešovaného člena rodiny. Ve školce tvrdí že by jednou jedinkrát chtěly vidět jak dcera zlobí, za celý loňský školní rok totiž prý tuto situaci nezažily. Dcera nezlobí ale paličatá je hodně.
Podpoř svoje dítě co nejvíce můžeš , pokud se vyhýbá kolektivu tak ho nech být...když bude chtít tak si svoji cestu k dětem najde a neboj bude líp
|
|
| TerezieK | 
|
(19.9.2011 11:37:56)
Ze se vzteka atd to je v tomto veku normalni. Mam dve deti ml. dcera se taky vzteka obcas i necim po nas hodi , ale samo vysvetlujeme a vysvetlujeme. Syn ten se valel vzteky po zemi, mel opravdu silene obdobi vzdoru . U nej muzu mluvit potichu, rvat, vyhrozovat a je mu vsechno burt. Na dceru udelam zly oblicej a rozplace se. Asi neco podobneho jako tvoje dcera. Kazde dite je jine. Pomahej ji, aby se dostala mezi deti, ale nenut ji. Ona si na to prijde sama. Moje dcera jde k cizimu cloveku treba az kdyz ho pozna po pul roce. Ignorovala i vlastni dedecka. Ted k nemu jde, ale jen na omezenou dobu. Ver mi, ze to jaka je tvoje dcera je rajska zahrada oproti tomu co zazivam denne se svym milovanym synem .
|
|
| Hanka 75 |
|
(20.9.2011 1:50:52)
Ahoj, za prvé bud ráda, že máš krásné zdravé dítě Já si to také říkám, také jsme dvičily Vojtovku, také kvůli důležitým, ale naštěstí ne tak moc důležitým věcem. Také jsem bojovala s tím, že to na jednom mém dítěti nechalo následky, že už bych nebyla tak důsledná, i když cvičení nelituji.
Mým dětem budou tři a nemluví, skoro vůbec. Takže buď víc v pohodě, děti jsou opravdu různé. Jestli má ráda děti tak to je moc dobré. Nech ji jen koukat a pozorovat, do ničeho ji netlač, nenut. Mě mamka jako dítě postrkovala, zapojovala, kdyby mne jen nechala koukat. Vše chce mít svůj čas. Naši kluci jsou velcí mamánci (ve třech nejsou zralí na školku), první den, když jedeme k cizímd ětem si s nimi nikdy nehrají, rozkoukávají se. Podle toho, jak jsou vstřícní cizí děti už s nimi druhý den řádí, nebo také ne (a pak v neděli jedno dítě často pláče, protože miluje hodně lidí a být se dětmi). Opravdu se tím netrap, nech holčičku jít svým tempem, dělej jí prostor, ale do ničeho nenut (nechci tím říct, že to děláš, to ne).
Zkus se podívat po literatuře, já se ted chystám na: Jak to mluvit, aby děti poslouchaly, a jak poslouchat aby... už nevím přesně, ale je toznámý titul.
Jestli je holčička citlivá a jsou jí dva tak bych nebyla tak důsledná. Vyber jen pár věcí, a nezapomen také na větu: Vidím, že jsi unavená, tak dnes za tebe ty hračky uklidím já... (samo, že většinou neuklízí ani sama, ale ty sní, dítě uklidí jednu kostku, maminka 9 ostatních). Ted jsem byla na přednášce dvouleté dítě prý ještě není schopno poslouchat, někdy se mu to povede, ale když to nezopakuje není to jeho vrtoch, děti na to ještě nemají, vždy posledchnout.
Chci aby děti měli pravidla, ale myslím, že vyvarovat se situacím, kdy se děti budou vztekat, dovolit jim co jen jde, je to hlavní... a pro ně nejdůležitější. Znají ne, ale také to, že když něco ukončit, počítáme ještě do tří, ještě jednou mohou skouznout skluzavku (pak už ne, domluvili jsme se...) nejsem zcela strktní. Je dobré říkat dopředu se do bude dít...
Mrkni na www.dvojčata.cz někdo tam psal o dvou strašně zlobivých klucích a jedna ordobnice tam dávala moc hezké rady:
- taky neříkat NE-házej Ne-chod tam-- spíše obejdi tu kaluž, polož to sem... děti neslyší naše NE jako ne, jen to zatím a udělají to, často jako návodem... všechno tohle by ti mohlo usnadnit den s holčičkou.
A za mne, být hodně v přírodě, venku, tam je vše jednodušší. Jestli je holčička ráda na hrišti a dívá se na děti, bud tam s ní, tak jak potřebuje (blízkost, pozornost... a zkus přitom relaxovat, něco si přečíst...) myslím, že otrakt se nepotřebuje, že to není ta psrávná cesta, spíše získat jistotu.
Chování babičky je neomluvitelné k takto starému dítěti. Asi není zcela normální, protože je normální opětoat dítěti úsměv, pozornost... ale co se dá dělat. Neřešila bych to před malou moc jako problém, prostě je to osoba, ke které se chováme slunšně, pozdravíme ji (jako sousedku, co nemá ráda děti) a jdeme dál nakoupit. ale netlačila bych, že si jí dítě musí získat... třeba tohle je pak pro holčičku náročné. Nějak to cítí a bere jako svoje selhání. To mne jen tak napadá, neříkám, že to tak je.
|
|
| Hanka 75 |
|
(20.9.2011 1:59:09)
Jo počítám do tří, když řeknu, půjdeme domů, čeká nás tam svačinka (když to jde motivuji něčím lákavým) a oni nechtějí... tak, dobře, ještě napočítám do tří, nebo jedno, tři sklouznutí a pak jdeme domů. Samo, že často nechtějí ani potom, ale to už tedy platí (no někdy také, když vidím, že je dítě unavené, a už neví co se s ním děje). Ale vědí, když řeknu, tak ještě napočítám do třeí, ještě jednou a pak už na mne křičení neplatí
Také se občas vztkeám jako oni (jde mi to ale na to je tvoje holčička ještě malá. Většinou se tomu zaměstjí.
říkám ve správnou chvíli: "myslíš, že pomůže když se buddeš hodně válet po zemi a házet ručičkama" ? "Já myslím, že jo, že to autíčko přiletí"
"nebo také, že ne, že to takhle fungovat nebude", nebo "musíš ještě víc kopat a válet se při tom po zemi" chce to ten správný ton, a též "správný" hysterák, když je dítě ještě svéprávné, tak to funguje a zasmějí se tomu a přestanou. "nebo myslíš, že to je poslední kaštan na světě, že už žádný další nenajdeme a vrtím hlavou" a oni se i začnou smát že ne a jde se dál
|
|
| Arien | •
|
(21.9.2011 2:27:40)
Ahoj, myslím že holčička je normální dvouleťačka, jen možná má bázlivější povahu, ale to je spousta dětí, každé je přece jiné. Vojtovku bych neřešila, už to proběhlo a vrátit čas nemůžeš, takže nemá smysl přemýšlet co by kdyby. Myslím že je dcerka moc šikovná, že začíná mluvit až teď není vůbec problém, možná to moc řešíš, to co by měla kdy začít dělat. Každé dítě začne až přijde jeho čas.
Myslím že vzhledem k její povaze by jí mohlo pomoci najít způsob jak se setkávat s vrstevníky nebo mladšími dětmi, mezi kterými se tyto bojácné cítí lépe, než se staršími divočáky. Píšeš že jste z vesnice, nemáš poblíž nějaké město kde by byl dětský klub nebo nějaké aktivity pro děti,kam bys mohla třeba jednou týdně zajet ? Já mám podobně plaché a bojácnější děti. Chodíme na cvičení (je to taková kombinace her, písniček, tanečků, malování atd.) kde v malé skupince stejně starých dětí se trochu otrkávají, oběma to dost pomohlo. Chodíváme také občas do herny mateřského centra a pravidelně na plavání. Myslím že i tobě by to pomohlo, změna prostředí, vypadnout ze stejného každodenního stereotypu. Můžeš také najít nějakou maminu se stejně starým dítětem a občas společně něco podniknout.
Jinak bych podotkla že chování babičky je ostudné a neváhala bych se k ní chovat stejně jako ona k vnučce, tj, ignorovat. Slušnost jde u mně v takových případech stranou, jak se do lesa volá ..... Holčička to podle mně v tomto ještě nijak neřeší, já bych o ní před dcerou ale jako babičce ani nemluvila, když se tak nechová. Urovnovávat to podle mně nemá smysl, když to v někom není, tak ho nepřinutíš ani nepřemluvíš.
Každopádně bych ti doporučila se porozhlédnout a zkusit někam s malou chodit. I sem dojíždí na cvičení maminky z okolních vesnic, a to třeba tak že si udělají půldenní či celodenní výlet autobusem, pokud nemají k dispozici auto.
|
|
|
V její náručí
Rodinné léto plné dobrodružství: Objevte zábavné a hravé aktivity Horského resortu Dolní Morava
Kurátorské provázení v Botanické zahraděPraha 8 
Toulání kolem Orlice 2024 (TěchonínÚstí nad Orlicí 
Pohádkový park na SychrověLiberec 
Festival Svátky písní OlomoucOlomouc 
Jedna země, jeden králČeská Lípa 
Kurátorské provázení v Botanické zahradě
Toulání kolem Orlice 2024 (Těchonín
Pohádkový park na Sychrově
Festival Svátky písní Olomouc
Jedna země, jeden král
Bramborová roláda s masem/Simča, dcery *1988 a 1997
Košíčky Mon Cheri/Simča, dcery *1988 a 1997
Čokoládový krém/Simča, dcery *1988 a 1997
Churros/Simča, dcery *1988 a 1997
Banánové omeletky/Simča, dcery *1988 a 1997
Brusinkový punč/Simča, dcery *1988 a 1997
Pedrocotta (smetanový dezert s želé Pedro)/
Citronový gel a krém (Lemon curd)/Simča, dcery *1988 a 1997
Tvarohový chesecake/Simča, dcery *1988 a 1997
Dýňoví šneci/Simča, dcery *1988 a 1997
Pedrocotta (smetanový dezert s želé Pedro)