Re: Vzdor - jak dál?

Všechny vás zdravím!
nezvládnu reagovat na tolik příspěvků, tak aspoň obecně tak nějak ke všem. Děkuji všem, kteří opravdu reagovali tak, jak jsem očekávala podle zaměření této diskuse. Rada tipu: tvůj syn je pěkný spratek, zmlať ho, co se do něj vejde, mě tady trochu zarazila,abych pravdu řekla. Znovu si stojím za tím, že násilí nezplodí nic dobrého. Nedávno jsem staršího učila, že když mu mladší vadí, má mu to říct slovy - a změna byla úžasná. naopak, když jsem ho plácla po ruce, tak mu to do pěti minut "předal". Nějak nechápu, proč vůbec takovéto příspěvky zabloudili do této diskusní skupiny.
Děkuji za všechny pozitivní příspěvky, které se opravdu snaží pomoct a poradit a ne jen kritizovat.Hodně jsem přemýšlela o sourozenecké žárlivosti, o získávání pozornosti atd. Bohužel, v tomto máme velký problém - mladší spí jen v jedoucím kočárku, pokud se vyspí málo, celý den probrečí, takže na staršího není snad nikdy chvilka o samotě. Jedině večer, když malý usne... a to se budí po půl hodině, takže taky žádná sláva.
Schovávat věci mi přijde jako nic neřešící v tomto věku. To jsem dělala, když byl malý. Když si tříleté dítě umane, že něco vyvede, tak prostě rozhází cokoli...ale to už tu také zaznělo.
Asi máte také pravdu v tom, že je někde chyba v mé komunikaci... a že bych měla na prvním místě řešit tu příčinu.
Jak to teda u nás dopadlo:
začala jsem se synovi víc věnovat (což je skoro nemožné) na úkor domácnosti (takže to tu vypadá dost podobně , cha!), objímám ho, mazlím se s ním, chválím, a hlavně: snažím se zakročit dřív, než něco rozhází. Když něco rozházel, tak jsem zcela proti duchu RaR pohrozila , že něco nebude, nebo naopak bude...a trochu se to zlepšilo. A pokaždé, i když bych ho nejradši přizabila, mu uklízet pomáhám, nekřičím, nevyhrožuju, naopak chválím, jak to skvěle uklidil. Snažím se pokud možno udělat místo scény kdo s koho legraci, takže ho za "trest" např. zlechtám. Velké sebezpření u mě vyžadují scény, kdy např., bezdůvodně tahá mimčo za vlasy...kope do obličeje... případně když začne na ulici kopat cizí děti ... prostě za žádnou cenu neplácnout, ani přes ruku.(Když to čtu po sobě, říkám si, vždyť jsem to dělala i dřív! :) )
Už tři dni máme doma jiné dítě. Náš syn se začal smát, celý den dělá rošťárny, ale vše jen a jen v dobrém! Poslechne, mladšího nebije , připadám si jak v ráji. Zlobí, dneska mi úplně třeštila hlava! ale zlobí tak nějak normálně. S bráškou si dneska hrál a hladil ho, já málem brečela, když jsem to viděla.
Zjistila jsem, že mu hrozně vadí, když mu malej bere věci - myslím, že celou situaci vyvolalo to,že malej začal lézt a všude se dostane. Jony má strach o věci. Tak všechno schováváme, aby mu to nevzal (např. když je malej v kuchyni, Jony se bojí, že mu vezme věci z pokoje, kde jsou zavřené dveře). Už mu neříkám: půjč mu hračku, ale např.: brácha ti půjčí to nové auto, co jsme mu koupili - a Jony jde a půjčí mu koš hraček.
Možná víc lásky, pochopení, bachovy kapky, možná vývojový skok, co já vím...ale určitě u nás změna nenastala díky naplácání na zadek. Díky moc všem citlivým a naslouchajícím.