No nevím...

... - je sice fajn, že jste zřejmě našli lepší cestu, ale zaráží mě tento odstavec:

"Velké sebezpření u mě vyžadují scény, kdy např., bezdůvodně tahá mimčo za vlasy...kope do obličeje... případně když začne na ulici kopat cizí děti ... prostě za žádnou cenu neplácnout, ani přes ruku."

-> Nevím, zda právě v tom sebezapření není jedna velká chyba. Napadlo mě to už při čtení Tvého prvního příspěvku (myšlenka, zda toho "sebezapření" z Tvé strany není až moc, protože bys to jinak nenechala tak daleko dojít) ale nějak jsem neměla ani chuť ani čas se do té diskuse zapojovat. Teď mi to ale nedá.

Ano, v zásadě souhlasím s Tebou, že se snažíš ho neplácnout - ALE zároveň si myslím, že v takových situacích, kde někoho navíc malé miminko) ohrožuje na zdraví (kopánám apod.) by se mělo velmi zřetelně(!) dát dítěti najevo, že takhle teda NE! Tedy např. odtáhnout ho pryč, zvýšit hlas, vysvětlit mu to velmi důrazně i s důsledky.

Myslím že jedna základní věc v každém osobním vztahu s někým blízkým, tedy i s dítětem, je AUTENTICITA. Dítě má práve mě zažít a poznat takovou jaká jsem, tedy i s mými city - a k těm patří mj. i to, když se někdy naštvu nebo mu jasně sdělím SVOJI hranici, kam až nemůže. Samozřejmě by se to nemělo přehánět, ale také nemyslím že je dobré se příliš "sebezapírat".

Když mi někdo rozbordelí byt (a ještě takovým způosbem jak jsi popsala), naštvu se na něj a to dost - a jedná se o přirozenou reakci, je to naprosto OK! Proč hrát divadýlko jak jsem údajně "klidná", dusit to v sobě a dělat, jako že naštvaná nejsem?!? Nebo když dítě kopne miminko do obličeje(!), vyvolá to přece ve mně nějaké silné emoce - proč bych je měla potlačovat?! Dám je najevo a v této situaci energicky zakročím (samozřejmě vždy s vysvětlením).

Myslím že je to pro déti mnohem jasnější a citelnější než když se jeho matka snaží "uměle" za všech okolností chovat podle nějakých příruček. Může to dítě i znejsitit, kldyž ona je až moc "nad věcí" nebo se tak tváří. Zažila jsem, že některé děti pak provokují o to víc, aby z ní konečně dostaly nějakou autentickou reakci, aby zjistily kdo ona vlastně je, co opravdu cítí atd.

Koneckonců kde jinde mají děti v prvních letech začít autentické mezilidské vztahy - to "jak to chodí" než ve své rodině? Zažít co jak na koho působi (a třeba na každého trochu jinak), kvůli čemu se lidé (mám a táta) radují nebo naopak i hádají (a zase usmiřují), z čeho jsou smutní a z čeho naštvaní... atd. Když se ale před ním budou všichni chovat "pedagogicky uvědoměle" jako neměnně "klidní a vyrovnaní" roboti, může získat mylnou představu, že ať udělá cokoliv, normální reakce okolí je právě tato "pseudovyrovnanost". Pak ho může dost překvapit otázka je jakým směrem), když se setká s někým "normálnejším"...

Nevím, třeba jsem úplně mimo, ale nějak mi v Tvých přípspěvcích přišlo, že tam o tento problém "autenticity" (mj. také) jde... (?)

Mám dva kluky s věkovým dostupem něco přes 2 roky, je to někdy náročné, ale něco jako jsi popsala v prvním příspěvku jsi nedovedu představit.