Re: Vzdor - jak dál?

Ieno, nehovořím o žádném extremizmu. Autoritativní výchova je ze všech typů údajně ta nejméně efektivní-pozitivně efektivní, nicméně každé dítě i rodič jsou vlastní individuality. Ne každý JE SCHOPEN /A TO JE dost důležité rozlišovat pojmy schopen dát a chci dát/ dělat, žeje hlína, když je ve skutečnosti beton. Navíc toto je myslím i nepřirozené. Pokud synovi budu hrát víceméně divadlo o správné výchově, jsem si naprosto jista,že dřív či později vezme saky paky a bude hledat pravdu života jinde. A až přeroste-jak jste říkala- těchpár cm, tak doufám, že bude Pánem skutečně on. Pán sobě samému. Jinak bohužel netuším, jak to myslíte. Pokud nejde něco po dobrém, tichem, prosbou, motivací, pak musí přijít i jiné způsoby. Protože pak to dopadá tak, jak mnohdy vídám maminky, jejichž děti jsou pro okolí skoro nebezpečné. A možná ani ne "skoro". A tady musí přijít jasné a direktivní NE,což se líbit nikdy nebude. U nás máme takové přísloví: Ohýbaj ma mamko dokud já jsem Janko, až já budu Jano, neohneš mě mamo. Né, že bych souhlasila do morku kosti, nemyslím,že je dobré "lámat" osobnosti dětí. Ale je nutné, aby se naučili jednoduše co smějí a co ne. A jsou děti, které si samozřejmě šáhnou, i když pálí,že:) pak je to hold veselejší. Já bych to prostě nedramatizovala. Myslím, že když dítě cítí bezpodmínečnou lásku rodičů, bezpečně časempochopí i vše ostatní.