| *Dorka* | 
 |
(16.9.2010 14:51:39)
Dobrý den,
obracím se na vás s prosbou o radu, nad problémem přemýšlím už dlouho, ale opravdu tápu, tak ocením rady zkušenějších.
Synovi jsou necelé tři roky, v kolektivu dětí se pohybuje docela často. Občas se někde objeví dítě s agresivními sklony, což hlídám a ošetřuji dle dané situace, protože jsem u toho. Už se ale trochu začínám obávat, jak bude syn tyto situace zvládat, až např. bude ve školce nebo prostě nebudu bezprostředně u toho. Syn je ještě takové naivní telátko, od nikoho nic zlého neočekává, takže když pak přijde útok, začne plakat a běží za mnou. Ráda bych jej začala učit, jak se v těchto případech "postarat sám o sebe", dát mu nějaké základy asertivního jednání, ale opravdu nevím, jak na to. Nechci, aby z něj byl nějaký otloukánek, ale moc se mi nezdají ani rady "tak ať to vrátí".
Budu vděčná za vaše rady a zkušenosti.
|
| Kudla2 | 
|
(16.9.2010 14:55:52)
Dobrý téma. Já jsem to jako dítě neuměla a dospělí to nevěděli a nijak mi nepomohli  respektive takovýma těma radama "tak mu to vrať", čehož jsem v danou chvíli nebyla schopná. A říct to dospělému jsem se bála, protože žalovat se přece nemá  .
U našich dětí ve školce jsem se na to ptala paní učitelek, a ty řekly, že jim to má dítě říct. Jsou opravdu fajn, hodně citlivé, takže to zatím vždycky vyřešily ke spokojenosti všech. Možná by tohle byla cesta - říct synovi, aby se ohradil, že se mu to nelíbí, a pokud bude útok pokračovat, aby se obrátil na dospělého. Je ještě malinký, je jasné, že tyhle situace nebude zvládat sám. Dospělý by mu - nebo spíš jim oběma - potom mohl naznačit cestu, jak ven z toho konkrétního sporu. Držím palce synkovi i Tobě, ať to zvládnete.
|
|
| Markéta, kluci 8 a 1 | •
|
(16.9.2010 14:56:19)
Tak ve školce může buď jít za paní učitelkou, nebo utéct, nebo se bránit (vrátit to). Nebo se teda pokusit o domluvu, ale to nebývá účinné. Co si z toho vybereš?
Starší syn je mírný, klidný a ze školky chodil tu a tam s tím, že do něj kluci strkali a bouchali. Já vždzcky říkala, tak se nějak domluvte, zkuste to po dobrém. Bohužel zabralo až když manžel řekl - tak jim dej taky po držce a bylo po problému. Syn není o nic agresivnější než byl (čili takřka vůbec) a není otloukánek.
|
|
| Markéta, kluci 8 a 1 | •
|
(16.9.2010 15:00:00)
A jinak myslím, že každá rada drahá, ono nejde jen o fyzické ubližování. Neteři bude deset a dodnes jí rozhodí každé vysmívání a pošťuchování, brečí potom a je z toho celý pryč. Její maminka si to občas jde vyřídit s rodiči těch zlých holčiček, jenže to jaksi nejde donekonečna, že? Neteř je strašně hodná, poddajná, milá, je mi jí moc líto, že si to tak bere.
|
|
| Balbína | 
|
(16.9.2010 15:07:32)
Dori, neboj se. Mám hodně mírnou dceru. Do školky začala chodit ve 3 letech. Jí vyhovuje, když si hraje tak s jedním, dvěma kamarády. Řádění ve větší skupině nemusí. Ve školce učitelky střety dětí korigovaly, když měla problém, mohla za nimi kdykoli jít. Ona byla vyvalená jen z toho, když náhodou byli spojení se staršíma dětma. Ale to prý trochu všichni z té nejmladší třídy. Každý rok to bylo lepší a lepší. V kolektivu si našla kamarády, své místo. A problémy si řešila po svém. Snažila jsem se, aby měla dobré seběvědomí, aby cítila důvěru, že se na mě může kdykoli obrátit. Měla loni problém s jednou holčičkou, už jen to, že jsme si o tom povídaly a já jí chápala, jí hrozně pomohlo. Taky chodila do kroužků, které jí bavily a šly a to jí taky přidá na seběvědomí. Kéž by takhle zapadla i ve škole, děti dokáží být kruté. Na druhou stranu si myslím, že být hodně průbojný taky neznamená být automaticky v životě štastný.
|
| Balbína |
|
(16.9.2010 15:25:45)
ještě bych doplnila, že jsem dceři dovolila, aby opalila "ránu". Že se nemusí bát paní učitelky, ať jí popravdě řekne, že se bránila a že to má od maminky dovolené (protože dcera opravdu ctí autority a měla problém s tím, že přece se ve školce prát nesmějí). Ona i tak měla problém rány vracet a nějakou dobu to trvalo. Na pohádce o Popelce nebo Perníkové chaloupce pochopila, že je důležité naučit se bránit (tatínek se bránit neuměl a málem to pro děti špatně dopadlo), to jí nějak oslovilo.
|
|
|
| Janinka.i | 
|
(16.9.2010 15:38:21)
U dcery ve školce se ve třídě letos objevila holčička, která je tzv. nezvladatelná. Dcera už je v předškoláčcích, takže holčička už do školky musela (do té doby nechodila). I u nás už byli párkrát slzičky, že jí holčička vzala to a ono nebo že ji schodila či podtrhala nohy.
Já už to pak zpětně těžko vyřeším, tak jsem dceři řekla ať to vždycky řekne paní učitelce.
|
|
| Eileenn | 
|
(16.9.2010 15:44:48)
No Dorko tak nad tím samým přemýšlím taky. Doma mám 2,5leťáka, na hřiště mezi děti jde rád, půjčí hračky, honí se, ale jak se objeví prudší dítko, stačí když jen víc řve, lítá nebo hází něčím nebo si na něj něco dovolí, tak se na mě okamžitě dívá a neví si s tou situací rady. Na písku bývá kluk, který nechce půjčit hračky, dost nevybíravě to dává najevo, ale sám si půjčuje. To syn je pravý opak, rozdal by všechny, až by mu nezůstala žádná... taky se fakt bojím,aby se uměl trochu klukovsky ozvat, a hlavně aby nebyl ve školce za otloukánka. Snad se to ještě změní, doma o samotě srší sebevědomím až dost.
Možná jet o ale tím, že zatím špatně mluví, a cítí to jako handicap.
|
|
| hbf |
|
(16.9.2010 16:23:22)
Pokud se vám nezamlouvá "tak mu to vrať", tak zbývá už jenom preventivní útok dle hesla nejlepší obrana je útok.
A teď vážně. Řešíme to doma taky a nedaří se. "Nenech si to líbit" umí uplatnit jen na mladšího sourozence, zato zcela nepřiměřeně. (Klidně dvouletého bráchu férově "sundá") Ve školce se ani nebrání, případně s předstihem vyklízí pole, odevzdává hračky, ...a tím si o šikanování vysloveně říká. Bude to ještě mazec.
|
| Vrťulka | 
|
(16.9.2010 17:27:32)
Tak presne takhle je to i u nas :-( jakekoliv vysvetlovani nepomaha :-( je povaha, ktera nechape, proc se nekdo pere, mlati atd, nezapojuje se do toho a kdyz mu necekane nekdo jednu natahne, je z toho poradne vykulenej a neumi zareagovat. stejne tak je to s hrackama a cimkoliv jinym, dobrovolne odevzdavani predem moc dobre zname
|
|
|
| Gora | 
|
(16.9.2010 16:34:46)
Syn byl taky telátko, ve školce si nechal první měsíc všechno líbit. Plakal, ale my mu řekli, že se musí naučit nějak bránit. Musí říct těm co mu ubližují, ať toho nechají, nebo to říct paní učitelce.
Za měsíc na to, nám p.uč. řekla, že bije kluky. Začal se bránit sám, přestalo se mu líbit, že mu ubližují. Doma jsem si s ním promluvila, a vylezlo z něho, že to začal oplácet těm třem, co se mu posmívali a bouchali ho. Za pár dní byl klid. Kluci ho nechali, učitelka ho chválila jak je hodný.
Občas to nejde řešit jen po dobrém, a třeba u nás ti tři hajzlíci byli tak vychytralí, že děti bouchali hlavně když byla učitelka otočená zády, a nic neviděla. Pár měsíců trvalo, než to učitelkám došlo jak to je.
|
| Pája, A+A :o) | 
|
(16.9.2010 16:51:19)
no,tak my řešili tenhle problém celý minulý školní rok . syn první rok ve školce ok. sice tam byli dva kluci,co děti bouchali a dost,ale uč. to řešily. první měsíc ve školce měl hned rozbitou hlavu. ten jeden ho prostě sejmul..
druhý rok ve školce byl tedy krizový..tři kluci v čele s jedním šikanovali syna a dost bouchali. nebyl týden,co by nepřišel s modřinami,někdy i podlitinami . učitelkám to říkal,ale ty na to,že se holt děti poperou,nic zvláštního. ovšem ne skoro denně...syn agresivní není. řekli jsme mu tedy,ať jim to vrátí,když na ně neplatí domluva a nic. jenže co zmůže jeden proti třem,že...
neřešily nic,prostě se pral také a hotovo,byli jsme z toho dost zoufalí.v noci se i budil..pak jednomu klukovi to manžel řekl v šatně před jeho matinkou a byl najednou klid...druhý už si tolik netroufal..
každopádně tenhle rok grázlík není v jeho třídě a je klid a X maminek šťastných..takže si ztěžovalo x lidí a stejně se nic nedělo..
tak co s tím pak člověk zmůže,je to katastrofa,tohle když se děje už ve školce...
takže má rada-říct to paní učitelce ve školce,popřípadě to vrátit,když ani to nepomáhá. zastánce toho jsem sice nebyla,ale zjistila,že někdy to holt jinak nejde.
|
| Gora |
|
(16.9.2010 16:59:32)
Přesně tak.
Taky jsem nechtěla, aby jim to vracel, ale protože se on sám zdravě naštval, začal jim to vracet sám od sebe, tak měl konečně klid.
Jeden z těch tří hajzlíků přestal chodit do školky během tří měsíců, a další se celkem zklidnil. Zůstal jen jeden, ale toho učitelky hlídaly, aby neubližoval ostatním. Učitelky říkaly, že nepomáhaly ani domluvy s rodiči.
|
|
|
|
| Archciba | 
|
(16.9.2010 17:56:49)
Myslím, že až to bude muset řešit sám, tak se bude umět bránit
Dcera ve 2 letech si nechala líbit od dětí cokoliv. Teď jsou jí tři a v kolektivu dětí s už dokonce prosazuje. "Hodila" jsem na ní řešení "problému", když jí někdo něco bere.
|
|
| Marťa11 |
|
(16.9.2010 19:09:41)
syna jsem naučila "2 krát výzva a dost", takže 2 krát jasně řekne NE, třeba i ukáže k tomu gestem nataženou rukou, že ne a pak má dovoleno prásknout... umí být tak důrazný, ža na prsáknout došlo snad 2 krát...
osobně si ale myslím, že pokud to v sobě nemá, nikdy mít nebude... já děti naopak musela spíš brzdit, ale to, že z nich vyzařuje "na mě si netroufej" v nich je a jsem ráda...
|
| Madlí | •
|
(16.9.2010 19:25:56)
Mám dvouleťačku - vídáme se se sousedkou a jejích malým divochem. Ze začátku byla malá dost bita, říkala jsem si, aby z ní nebylo jednou šikanované dítě.. Osvědčilo se mi neřešit úplně všechny situace, jen ty nejnutnější. Po nějakém čase se dcera začala bránit, naučila se na něj křiknout NE, atd.
|
|
|
| Boriska- | 
|
(16.9.2010 19:39:25)
V tomhle věku fakt dle mé zkušenosti platí vracet a vracet. Vidím to jak dneska mám 3 a tenhle problém jsem měla s nejstarším, ti mladší se tak nějak průběžně rovnali mezi sebou .
Z počátku jsem taky řešila domluvou, neagresivními postupy, hovorem s učitelkou. No zkrátím to, opravdu zabralo až když se porval taky. Hold citlivá duše to nesla těžce, vždy jsem se vyptala probrali jsme to atd. Dneska je mu 12 a už se neperou a jsou to nejlepší kámoši dokonce šli spolu i na gympl
|
|
| fisperanda | 
|
(16.9.2010 20:07:50)
Dcerka je taky taková dobračka. Bohudíky se sama od sebe naučila, že ve školičce přijde za paní učitelkou a řekne: Tamten mě bouchl do ruky a mě se to nelíbí. Takže super, su na ni pyšná. Těžko naučíš dítě aby se bránilo, když to nemá v povaze. Ale aspoň nějakým způsobem dát najevo, že to není v pořádku.
|
|
| Bumbi&05,08,10 | 
|
(16.9.2010 20:30:55)
mám dítě, který je na obou stranách barikády - někdy je agresor, jindy je oběť. V obou případech se ho snažíme naučit, že řešení je MLUVIT - říct tomu druhému, co se mi nelíbí a navrhnout řešení (půjč mi hračku, prosím, já ti půjčím svoje autíčko, pak si to zase vyměnímě). Trochu tuhle taktiku zvládá i dvouleťačka, ale pokud na druhé straně není reakce na snahu se domluvit, většinou to skončí tím, že ona dotyčné dítko praští nebo se nechá praštit ještě jednou... Syn je lepší.
A ještě je učíme, že když to nezabere, NEMAJÍ SAHAT K NÁSILÍ, ŠŤOUHÁNÍ, STRKÁNÍ, ale mají příjít za někým dospělým a poprosit o pomoc při řešení. Blbý je, když zrovna ten dospělák má přístup "tak si to vyřešte mezi sebou", to totiž vede akorát k bitce...
|
| Markéta, kluci 8 a 1 | •
|
(16.9.2010 21:05:06)
Bumbi, do kolika let to tak vidíš?
|
|
| MM, 2 kluci | 
|
(21.9.2010 10:46:22)
... jako Vy.
To přivolání dospělého nebereme jako žalování, ale jako pomoc, když dítě zkusilo všechny prostředky, které zná (mluvit, případně i zvýšit hlas, vysvětlit co mu proč vadí atd.)a nezabraly.
Je to jako v jiných oblastech - dítě něco zkusí samo a když potřebuje pomoct, řekne si o ni.
Ale ja fakt, že jsou případy kdy si říkám, že se to bez toho "vracené rány" asi neobejde...
|
|
|
| Pépé + 4/07 + 5/10 | 
|
(17.9.2010 0:08:53)
Syn má 3 roky a v jeho Montessori školce funguje tento princip: 1. říct "Nedělej to, mě to vadí", pokud to nezabralo natáhnout ruku před sebe jako bariéru a pokud ani to nezabere, pak to jít říct p. učitelce. Je ale fakt, že ty to ale vždy řeší, a to s oběma stranama konfliktu. Přínos je i v tom, že pokud my doma syna třeba škádlíme a jemu se to nelíbí, nezačne brečet, ale v klidu řekne, že mu to vadí a my víme, že to myslí vážně a dál ho nepokoušíme
|
| ali | •
|
(30.11.2010 12:25:35)
máme pomalu 5 letého syna a tento problém právě ve školce řešíme. Synkovi se ve školce moc líbilo, po cca měsíci začal chodit domů s tím, že ho bije nejdřív jeden kluk, pak další, další - už jsou asi 4. Ze začátku jsme si myslela, že jim třeba něco udělal a zdůrazňovala, že děti se bít nesmí, ale bránit se musí, že musí říct NE, nesmíš, mně se to nelíbí. Maxík ale neřekne nic, v ten moment zůstane stát jako z kamene, snaží se zadržet slzy, nikomu nic neřekne, už ani mně doma. (náhodně jsem jednu takovou situaci zažila, kdy se klučík ani nerozpakoval nad tím, že jsme tam a jednu synovi prásknul).
Poprosila jsem o schůzku učitelky, ředitelku školky a požádala o pomoc v problému - naučit syna se bránit. Učitelky se snaží všechno vidět, ale celou dobu to nejde, Maxík jim nic neřekne, ale ani už nechce chodit do školky. Momentálně nám celkem pomohlo to, že si Maxík nosí v kapsičce píšťalku ( s vědomím učitelek) s tím, že když se k němu někdo přiblíží a bude chtít ho bít, zapíská (to už použil) a jako druhé kolo nás čeká naučit ho bránit se (hledám každou radu jak, jak správně napsala Marťa - prostě to v sobě nemá) - o to těžší to asi budeme mít. Ve školce je to ještě dobré - celou dobu jsou přítomné učitelky, horší to bude ve škole - ale do té doby to musíme stihnout. Máte někdo tip jak? Pomůže dát synka na nějaký bojový sprot? Karate?
|
| Xantipa. | 
|
(30.11.2010 14:50:18)
Ali - žádný bojový sport ho nenaučí se bránit. Musíte ho naučit jediné - důvěřovat vám, aby vám všechno říkal a pak aby sám sobě natolik věřil, že bude umět říct - ne, nedělejte mi to, nechci to.
Nic jinýho nefunguje.
|
| ali | •
|
(30.11.2010 19:47:35)
Xantipo, ale jak na to? Dnes opět přišel ze školky, všechno v pořádku, nikdo ho nebil, přiznal až když jsme uviděli škrábanec na krku.
Když se mu něco podobného stane v dětském koutku (kde sedíme poblíž) tak se k nám rozběhne, že jdeme domů. ( ale nepřizná ) - dovím se to třeba o několik dní - úplně náhodou mi řekne - mami já nechi chodit k vlaštovkám (předškolní třída) . Maxíku, ale příští rok budeš chodit k vlaštovkám - už budeš velký. Ale já nechci. A proč Maxíku? Bije mně tam jedna holčička. On nějak na sebe přitahuje. Na fotbalu je pořád vzadu - všichni ho předeběhnou a on se nechá, jenom tam tak stojí, tam byla taky holčička, který zničehonic prostě k němu přikročila a jednu mu vrazila. (to jsem viděla - tam jsem s ním). Když to udělal podruhé, chytla jsem ji a vyřídila to s ní.
Tím má sice na fotbalu pokoj, ale problém jsem nevyřešila.
|
| Xantipa. |
|
(1.12.2010 10:00:53)
Ali - já opravdu nevím, přece jen, je mu 5, což dle mýho už je věk, kdy si dobře uvědomuje, co chce a co ne a musí se naučit to říct. Vím, že to někteří odsuzují, ale díky svým zkušenostem se nebráním odborné pomoci, v tomto případě bych volila dětského psychologa. Jeho chování má nějaký důvod, který on neumí specifikovat a vy rodiče tomu nerozumíte. Dle mýho se pohybujete ve smyčce. A je docela možný, že u toho psychologa či psycholožky se to podaří rozmotat a vám se otevřou oči a malý pochopí. Já nevím, nejsem odborník, říkám to jen tak, jak to jako máma cítím a co jsem řešila - dítě není hloupé a v určitých věcech rodičům nevěří, protože ví, že rodiče pro něj chtějí to nejlepší, nechtějí, aby se dítě trápilo, dítě nechce dělat problémy, protože si myslí, že svým chováním přidělává problémy a má vás rád, tak nechce, abyste byli smutní. Tak mlčí. Myslím si, že když ten psycholog získá jeho důvěru a uslyší od něj to samý, co od vás - že se musí ozvat v případě napadení, že tam je někdo, kdo mu pomůže, i když tam nejste vy, ale učitelka, která ho v tom nenechá, že to není žalování ......, tak že to půjde. Bojovníka a bijce z něj neuděláš, nemá to v povaze, ale musí on sám si najít cestu, kudy jít a jak se bránit a uvěřit si, že to zvládne.
Neříkám, co máš udělat, říkám jen, jak bych to řešila já. Jít s dítětem k psychologovi neznamená vypálit mu znamení na čelo, ani to nemusí nikdo vědět, ani syn, pro něj to bude jen takový pán či paní, který si s ním bude chtít jen tak popovídat. Tehdy, když jsme tam chodili s dcerou, která se stala obětí šikany, zírala jsem, co jsem se všechno dozvěděla. A proč to dcera neřekla nám rodičům? Ve zkratce - protože nás nechtěla trápit a nechtěla žalovat, tak jí to pořád učitelka říkala - něco řekneš a jedině budeš rodiče trápit, kteří tě mají rádi a ty tohle, žalovat bys chtěla, žalobníčky nemá nikdo rád.
A v tomhle dcera zůstala a rozmotat pomohla to jen ta psycholožka.
|
| ali | •
|
(1.12.2010 20:02:03)
Xantipo, moc, moc díky. Už jsem nad psychologem přemýšlela a dokonce se mi náhodou podařilo narazit na kontakt na šikovnou psycholožku ( i když jsem to plánovali spíše jenom pro školní zralost). Jinak já pevně věřím, že v různých případech psycholog může hodně pomoct, samotnou mně psychologie celkem zajímá a je mi skutečně ukradené, co si myslí pepa nebo standa od sousedů ( ti mně neživí  ). A prosím pomohli tvojí holčičce? Šikana přestala?
|
| Xantipa. |
|
(2.12.2010 9:31:49)
Ali - bohužel dcera si prošla šikanou od A do Z. Dlouho jsem pak nemohla pochopit, jak to, že jsem to nepoznala a neviděla dřív. Všechno vyplulo na povrch, až když se dcera po obzvlášť "vydařeném" útoku šikanovatelů zhroutila. Vlastně jsem ani netušila, proč je dcera na tom, tak je, vzhledem k dceřině stavu bylo nutné okamžitě vyhledat lékařskou pomoc. Doktor okamžitě kontaktoval klinickou dětskou psycholožku a u ní byla vlastně v odborné péči. Vlastně jsme netušili, co se stalo. Psycholožka celou situaci a celý průběh s dcerou rozkrývala postupně. Bylo to tak hrozné a neuvěřitelné. Dcera není žádná fňukna, bojovala sama jak jen uměla, ale neměla šanci, pak už neměla sílu. Nám to nechtěla říct, protože učitelka, která o všem věděla a všechno kryla, jí říkala, když si dcera u ní stěžovala, že nám to rozhodně nesmí říct, protože by nás rodiče zklamala, protože to všechno je jen a jen její vina.
Pro to všechno, čím si prošla dcera a my s ní, že jsme to všichni neviděli a neslyšeli zprostředkovaně stylem jedna paní povídala, proto jsem i v náznacích fyz. či psych. násilí mezi dětmi tak nekompromisní. Nad ničím nejsem ochotna přimhouřit oči a tvrdím, že pokud se vše zarazí a vyjasní hned na začátku, nemusí se aplikovat žádné tresty vůči útočníkům, ukazovat na ně prstem a různě je stigmatizovat. Nemusí to totiž dojít až tak daleko.
Dceřina léčba byla dlouhodobá, mnohem delší, než celý průběh šikany. Říkali nám, že vyléčená nebude nikdy, nikdy nevíme, kdy se to zas může objevit. Pak jsem změnila komplet přístup k výchově svých dětí. Netrestáme, direktivně nenařizujeme, vychováváme děti tak, že ať řeknou cokoli, nic se nebagatelizuje, neháže za hlavu, nemává rukou. Veškeré záležitosti, které se jich týkají, rozhodujeme jen s nimi, oni mají poslední slovo. Je to složité, nelze to tak jednoduše napsat. Prostě děti učíme, že ať se stane cokoli, ať ony samy provedou cokoli, u nás doma je vždycky podržíme, že všechno má řešení, ale vědí dobře, že za chyby se platí a co si kdo uvaří, to si sní.
Proto bych dneska postupovala, jak jsem Ti už psala - zajít k psycholožce a zjistit, co se děje /to se ovšem nemusí vůbec zjistit při první návštěvě/. Aby nedošlo k tomu, z čeho máš obavy - že syn si bude myslet, že to, že ho ostatní napadají, je prostě normální a nemá smysl se tomu bránit, protože to tak je a bude.
|
| ali | •
|
(2.12.2010 12:26:31)
Xantipo, děkuji. To je strašné, kolik je dceři let? Hodně Vás obdivuji. Já v rodině razím metodu respektující, manžel to nazývá rozmazlující a u zbytku rodiny taky moc pochopení nenajdu (ale ok, to je stará škola, tak to beru, stejně si dělám po svém a budu dělat, jen tak něco mně neodradí - i když mně mrzí, že mně nechápou).
Včera jsem slyšela na tento problém zkušenost učitelky ze základní školy - že děti nebránící se dítě okamžitě vycítí jako pes maso a okamžitě se na otloukánka vrhnou. Že je důležité pracovat na tom, aby děti alespoň zastavil a že je to dlouhodobý proces ( 1 - 2 roky), jenom to nevzdát. A taky říkala, že se to stává u jedináčků anebo u dětí vyrůstajících v prostředí klidu, míru, lásky (což u nás asi celkem je - když Maxík spí )
Děkuji moc za radu, sice mi ještě není celkem jasné - přesně jak a co ale určitě už vím, kde jsem udělal první chybu - moc jsem otálela a asi otálím (sama sobě jsem si říkala, že možná i on něco provedl, možná to není tak horké....., co se týče agresorů - tady rozhodně budu řešit věci okamžitě s nimi a když se nic nezmění i s rodiči a určitě se půjdu poradit k psychologovi. Můžu jenom získat a nemám co ztratit.
|
| Xantipa. |
|
(2.12.2010 13:13:17)
S tou výchovou - to je těžký. Někdo z okolí si myslí, že jsem moc benevolentní a někdo zas, že jsem přísná. Záleží na úhlu pohledu. Mně osobně je celkem fuk, co si kdo myslí, já vím, proč dělám, co dělám. Dceři tehdy bylo 10 let a snad celou základku jsem stále trnula, aby se zas něco nestalo. Teď už je dospělá, ale mám ještě 2 malý kluky.
Tehdy jsem byla nucena zvolit domácí vyučování, protože dcera se bála cizích dětí, nemohla být s nimi a pak, když se zklidnila, nastoupila do jiné školy. I tak dlouho panikařila, pokud jen zahlédla některé dítě z bývalé školy.
Já totiž neříkám, že každé žďuchnutí musí skončit šikanou, vím ale, jak snadno se dítě obětí šikany stane a začíná to kolikrát tzv. pitomostí.
A ano, máš pravdu, naučit dítě se bránit, naučit ho, že NE znamená NE a není špatné to říct, že musí hledat pomoc, když se mu děje, co se mu nelíbí, že to jinak nepřejde nikdy ........ to je dlouhodobý proces. Ale jde to. Dcera je velmi asertivní a samostatná, kluky se snažím vést podobně.
A když se Tvůj syn bojí ve školce, to není normální. I kdyby někoho žďuchnul sám první a okusil oplátku, s tím se dítě srovná. Ale když má strach, tak je v tom něco víc. Začala bych hned - právě výchovou, hodně s dítětem mluvit /ale ne stylem - tak co dneska ve školce, jestli pak tě někdo nebil - to ne/. Moje děti melou a melou a jen tak mezi řečí do různých blbostí zabalí jen tak nenápadně i zásadní věci. Kdybych se je ale ptala přímo, nedozvím se nic.
|
|
| Xantipa. |
|
(2.12.2010 13:18:11)
Ali - a ještě mě napadla jedna věc. Pokud se něco dělo mým dětem ve škole nebo školce, vždy jsem všechno řešila s učitelkou /tedy u té šikany to nevyšlo/. Myslím teď, v současný době. A vždycky apeluju na to, aby učitelé /i ve školce/ celou záležitost v případě nutnosti dořešili s rodiči sami. Je to jejich zodpovědnost, mají zodpovědnost na děti, já nebudu běhat a nahánět rodiče těch dětí a vysvětlovat. Když by se nic nedělo, šla bych za ředitelem. A vždy chci vědět, jak se k problému postavili, co řešili, s kým mluvili a jak se zabezpečí, aby se mému dítěti už nic podobného nestalo.
|
| ali | •
|
(5.12.2010 12:40:58)
díky moc Xantipo
|
|
|
|
|
|
|
|
|
| Xantipa. |
|
(30.11.2010 14:52:04)
Jen se zeptám - zkoušeli jste nějak z něj vyzvědět, proč to nechce říct? On je nemluva pořád, nebo jen ve školce?
|
| Ali | •
|
(30.11.2010 19:35:13)
Xantipo, díky. Ani bych neřekla, někdy mluví, někdy ne. Já za tím vidím anebo, že se stydí.... to říct (nechce o tom mluvit) anebo je to zděděné po tatínkovi (taky nemluví o tom když má problím - sanží si s tím poradit sám) anebo prostě nedůvěřuje, já nevím
|
| Dáša 2 kluci+ holčička | 
|
(30.11.2010 19:52:10)
Já to řešila za děti, když byly náznaky šikany, promluvila jsem si a agresory a vždy pak byl klid, oba synové byli a jsou klidní, proto zažili nějaké útoky. Já jsme na rozdíl od nich agresivní víc než dost, tak jsem vždy udělala cirkus.
Reakce tvého syna mi připomíná našeho staršího, on taky mlčel,seděl v lavici, nepostěžoval si,o problémech mi řekl až třídní a potom jednoho dne se vztyčil ve své výšce, drzounovi jednu vpálil a měl pokoj. Joj škoda že jsem to neviděla 
Bojový sport nevím, pokud se nepere, co mu to pomůže
|
| ali | •
|
(30.11.2010 20:15:28)
Dášo, ano, já bych to taky asi všechno pořešila, ( já sice agersivní nejsem, ale když dosáhnu hranici neznám překážku) ale já nejsem a nebudu s ním všude - a ani by to nešlo. Já se dosti bojím faktu, aby si nenamluvil, že to tak prostě je, že ho druhý bijou a on musí držet ) se - a aby se to nějak na něm psychicky neodrazilo.
|
|
|
|
|
|
|
|
V její náručí
V létě oceníte rychleschnoucí oblečení
VědaFest 2024Praha 6 
Slavnost královny JohankyPříbram 
Rusalka na VysokéPříbram 
25. ročník sečení luk na SolániVsetín 
O PalečkoviKutná Hora 
VědaFest 2024
Slavnost královny Johanky
Rusalka na Vysoké
25. ročník sečení luk na Soláni
O Palečkovi
Bramborová roláda s masem/Simča, dcery *1988 a 1997
Košíčky Mon Cheri/Simča, dcery *1988 a 1997
Čokoládový krém/Simča, dcery *1988 a 1997
Churros/Simča, dcery *1988 a 1997
Banánové omeletky/Simča, dcery *1988 a 1997
Brusinkový punč/Simča, dcery *1988 a 1997
Pedrocotta (smetanový dezert s želé Pedro)/
Citronový gel a krém (Lemon curd)/Simča, dcery *1988 a 1997
Tvarohový chesecake/Simča, dcery *1988 a 1997
Dýňoví šneci/Simča, dcery *1988 a 1997
Pedrocotta (smetanový dezert s želé Pedro)