| zuziso | 
 |
(17.11.2012 16:00:59)
Ahoj,
prosím o vaše zkušenosti... Máme 3letou dceru a už dva a půl roku se snažime o sourozence. Před půl rokem jsme zjistili, že to asi jen tak nepůjde (ta šance je velmi nízká.) Je mi 28, manžel 33), vždy jsme ale plánovali velkou rodinu.
Zbývá tedy možnost umělého (icsi) a nebo adopce.
Umělé je pro nás při nejmenším velkým otazníkem - tu možnost zatím nevylučujeme...zatím jsme se rozhodli pustit se do procesu adopce (je to na dlouho a během schvalování je ještě dost času vše zvážit...).
POstupně o tom mluviíme s okolím a přes neutrální, či mírně kladné názory se objevují i velice záporné např.: "Radši mít jedno, než adoptovaný, nevíš, po kom bude..", "známá si takhle na... do vlastního hnízda -děcko jí pak kradlo peníze, utíkalo z domova..i přes kdovíjakou výchovu", "no, cizí dítě...na začátku dobrý, ale počkej v pubertě, geny jsou geny!"
Máte tedy někdo zkušenosti s adopcí dítěte...po pár letech, do dospělosti, jakékoliv!!?
Díky! Zuza
|
| MarPla | 
|
(17.11.2012 16:06:16)
Doporučuji zajít na www.adopce.com/diskuze/ najdeš tam hodně inspirace k přemýšlení a zvažování zda jít či nejít do adopce.
|
|
| Insula | 
|
(17.11.2012 16:08:07)
Sama zkušenost nemám, ale znám rodinu, co si adoptovala nádhernou romskou holčičku. Jako malá to docela ušlo, i když byla velmi temperamentní. S přibývajícím věkem se to hodně zhoršilo. Byli z toho hodně nešťastní. Přitom náhradní maminka je moc hodná ženská. Tatínka neznám osobně.
|
| Edvi+1+1 | 
|
(17.11.2012 16:17:37)
Znám taky rodinu kde adoptovali dvě děti-zatím dobrý, ale ještě nedošli do puberty. Taky rodinu kde kdysi adoptovali taktéž romskou holčičku a ta jim to ač hodným lidem dala v pubertě sežrat. Na druhou stranu špatně se dá dopadnout i s vlastním potomkem Ano geny jsou geny, ale tak samo jak může mít to dítě špatné geny, může mít i dobré.
No my se takto rozhodovali taky když jsme zjistili, že nemůžem mít dítě přirozeně, ale pro nás zas byla nepředstavitelná ta adopce, takže pro nás byla jasná volba IVF (icsi)
|
| Insula |
|
(17.11.2012 16:28:58)
Máš pravdu. Dítě je vždycky "rizikový podnik".  Ať vlastní nebo cizí. Měla jsem kamarádku a ta měla dvě děti s černochem. Byli nádherní, ale syn byl naprosto "šílený". Vím, jak vypadá hyperaktivní dítě, ale tohle bylo jako dvě dohromady. Divím se, že se z toho neoběsila. Měl šílený temperament a to sportoval.
|
|
|
|
| Haaribo |
|
(17.11.2012 16:11:00)
To máš těžký, na toto ti nikdo neodpoví. Nikdy nevíš, co vyroste ani z tvého vlastního.... My se touto cestou dali, ale máme doma mrňouse teprve 4.měsíc, tak ti nemůžu nic říct, ale my neměli na výběr. Vlastní dítě se nám spoustu let nedařilo a příčinu neznáme.
|
|
| Ananta | 
|
(17.11.2012 16:34:22)
Zkušenost nemám, ale jednu dobu jsem o tom uvažovala a došla jsem k závěu, že vzít ditě do adopce nemůže dobře dopadnout pokud si tím chci uspokojit svůj zájem, potřebu (mít dítě), podle mě je to poslání pro silné a trpělivé, pokorné lidi. Moje šéfová dělala dlouho v děcáku těch případů, kdy to špatně dopadlo bylo dost. Lidi, kteří odloží dítě sebou většinou nesou nějakou patplogii. Těch ostatních je menšina.
|
| Haaribo |
|
(17.11.2012 16:39:28)
Tak můžu tě ujistit, že o adopci jsme požádali naprosto sobecky právě z důvodu mít dítě. A na tom jsme se shodli i se všemi z kurzu. Tak to prostě bohužel je. A to co čas přinese...to se prostě uvidí, riziko tam je, ale jak už jsem psala, jistá si nemůžeš být ani u vlastních dětí.
|
| Ananta |
|
(17.11.2012 17:14:37)
Je mi jasné, že to tak je u většiny lidí.
|
|
|
| Gretel | 
|
(17.11.2012 16:46:33)
Amen. Na druhou stranu si myslím, že k postoji "ano adopci" člověk může časem a okolnostmi dospět. Kdysi jsem si myslela, že adoptovat může jen žena, která na podobnou situaci myslí od osmnácti a adoptovala by i kdyby se jí narodily vlastní děti. Teď si myslím, že stejně jako v mnoha dalších věcech k tomu leckoho dovede život. Ale je hrozně důležité mít na paměti, že adoptivní rodičovství se od toho biologického poněkud liší, že jde v první řadě o dobro dítěte a teprve pak až o uspokojení rodičovské touhy.
V tomhle si mimochodem myslím, že i "úspěch" u adopce nebo PP je někde jinde než u biologických dětí. Podle mě má dítě, které až do puberty vyrůstá v milující rodině pořád obrovský emoční náskok před vrstevníky, kteří poznali jen kojeňák a děcák, i když v patnácti zdrhne z domu. To se dá ale zhodnotit až zpětně, třeba po deseti dvaceti letech, kdy děcko není v lochu a třeba je i schopné vychovávat svoje vlastní děti... Kdo si při adopci už plánuje děcku akademickou dráhu, ten má nerealistická očekávání. Není vyloučeno, že z něj jednou skutečně bude advokát nebo jaderný fyzik, ale pokládat za zklamání, když k tomu nedojde, je dost nerozumné.
|
| Ananta |
|
(17.11.2012 17:12:40)
To určitě.
|
|
|
|
|
. Ale je to jenom můj názor, já osobně velmi obdivuju každého, kdo do toho jde, protože pro mě je dost náročné vychovávat i dvě vlastní děti, které jsou ve všem odlišné oproti mě, takže jim vlastně vůbec nerozumím 
), to je asi takový přirozený "strach" každého rodiče. Jenže... těžko to popsat... tady je ten strach daleko mocnější!
.
V její náručí
Akční VyšehradPraha 2 
Jiří Stivín – Pocta sv. CecíliiPraha 1 
Pohádkové FilharmoništěPraha 2 
Vánoční dílničkyLiberec 
Sportovní MikulášskáPraha 6 
Akční Vyšehrad
Jiří Stivín – Pocta sv. Cecílii
Pohádkové Filharmoniště
Vánoční dílničky
Sportovní Mikulášská
Bramborová roláda s masem/Simča, dcery *1988 a 1997
Košíčky Mon Cheri/Simča, dcery *1988 a 1997
Čokoládový krém/Simča, dcery *1988 a 1997
Churros/Simča, dcery *1988 a 1997
Banánové omeletky/Simča, dcery *1988 a 1997
Brusinkový punč/Simča, dcery *1988 a 1997
Pedrocotta (smetanový dezert s želé Pedro)/
Citronový gel a krém (Lemon curd)/Simča, dcery *1988 a 1997
Tvarohový chesecake/Simča, dcery *1988 a 1997
Dýňoví šneci/Simča, dcery *1988 a 1997
Pedrocotta (smetanový dezert s želé Pedro)