Ikona | •
|
(9.10.2013 11:24:55) Za časů mých rodičů i mého mládí platilo, že do sporů dětí se mají dospělí míchat co nejméně a dětské rozepře postupně vyšumí. Míchali se až tenkrát, když to bylo ve škole, kde to rušilo výuku, nebo tehdy, kdy to přesahovalo určitou mez. Pokud se míchali nevhodně, mělo to za následek vyloučení jejich dítka z party. Kdo by chtěl kamarádit s tím, co za něho dětské spory věčně řešili rodiče? To bychom tu pak četli, že "s mým dítkem (vnoučkem, vnučkou) nechce nikdo kamarádit, co mám dělat?" Co? Zbytečně neřešit blbiny. Děti mají výrazný smysl pro spravedlnost, kdo ho poruší, vyloučí se z party sám. I to byl třeba důvod, proč naši rodiče leccos nevěděli, co mají děti mezi sebou. A oceňovali jsme, že do prohřešků, zařaditelných pod pojem "klukovina" (nevím, jak by se to nazývalo, když to provedla děvčata), se nemíchali ani učitelé. Stalo se, že jsme při honičce ve škole rozbili okno. Složili jsme se, vysadili křídlo, kluci ho o přestávce donesli ke sklenáři a druhý den bylo všechno v pořádku. Neřešili to ani učitelé, protože my jsme udělali chybu, ta nebyla nijak fatální, a chybu jsme napravili. Dneska už by byli ve škole policajti a věc by se rozmázla přinejmenším na třídních schůzkách. Nekomplikujeme si někdy zbytečně život?
|
jentak | •
|
(9.10.2013 11:27:42) No a pokud některé děti nemají šajnu o fér jednání? Nemají v sobě brzdu? Tak budeme čekat, až se děti dobijí ve škole nebo venku do krve? A to okno? Já zažila, když někdo rozbil okno - prý se nevědělo, kdo - a na okno se měly složit všechny děti v té které třídě, i když třídy běžně cestovaly. Děti tohle nevyřeší. Na rozbitá okna snad existují pojistky.
|
jentak | •
|
(9.10.2013 12:42:30) Pokud okno rozbije proto, že hodí schválně něco do okna, zaplatí to sám a bude potrestán, pokud ho rozbije náhodou třeba při hře, což se může stát, od toho je pojištěn. Pokud je ve třídě rozbité okno, není vůbec jasné, kdo ho rozbil, nikdo u toho nikoho neviděl, nevím, proč by to měly platit děti z té které třídy - co když ho nedopatřením rozbila třeba uklizečka. Pak ať to taktéž řeší škola přes pojištění. Mimochodem - tys při hře nikdy nic nerozbila nebo nezničila nedopatřením, aniž bys chtěla? Já teda jo.
|
Ikona | •
|
(9.10.2013 13:04:07) Když už je řeč o okně: my se honili, my ho rozbili. Ano, mohli jsme ho před honičkou zavřít, ale to nás nenapadlo. Takže jsme se měli ztratit a radši zatloukat? To jsme nebrali jako fér. Takže ti, co se honili, se složili, a okno zaplatili. Nikdo u dospělých nás neviděl. Kdyby ale viděl, byly by z toho nepříjemnosti, tak proč se je přidělávat? Jo, bylo to asi v šesté-sedmé třídě, venkovská škola. Dneska by to bylo možná tak, že by to děti zapřely, i kdyby znaly viníka. Pochopitelně, následovaly by nepříjemnosti. Takže budeme radši děti učit lhát a utíkat od zodpovědnosti? A co když se stane něco horšího? Taky od toho utečeme? Nás teda učili a i já jsem to pak převzala, že se občas něco rozbije. Ale je třeba odlišit, kdy to bylo schválně a kdy spíš nešťastnou náhodou. Schválnost je třeba potrestat (vezmu hračku a lupnu s ní o zem), nešťastou náhodu (prostírám na stůl a upadne mi talíř) nahradit (prostě se časem koupí nové talíře).
A k zakladatelce: záleží na tom, jestli se děti popraly prvně nebo opakovaně a co bylo příčinou. Pokud to bylo náhodné, neřešila bych. Pokud je spouštěčem jedno dítě, zajímala bych se, jak se to ve škole dál řeší. Řeší to ředitel? Proč? To je to tak vážné?
|
jentak | •
|
(9.10.2013 13:09:06) Ikono, nevím, jak by se kupř. 5 sedmáků složilo na okno za 3500,- Kč - to mi není jasný. Každopádně i když to není schválně, tak syna nepochválím, že byl tak šikovný a okno rozbil, taky se to neobejde bez rozhovoru. Ale pojistku má, tak se to z ní dá zaplatit, od toho snad je pojištěn. Už jako malý v obchodě způsobil dost velkou škodu, když do něj jedna paní strčila a on spadl do regálu s drahým alkoholem. Vedoucí evidentně taky nebyla zběhlá v tom, že lidé se pro tento účel pojišťují - zničit a rozbít můžeš leccos a kvůli tomu si nezruinuju rozpočet.
|
|
|
jentak | •
|
(9.10.2013 13:24:46) Jo, to si vzpomínám vloni v zimě - děti chodí po škole si na chvíli hrát. No a některé chodily po ledu na městské nádržce - vody tam bývá tak do pasu, i když věděly, že to rozhodně nesmí a navíc, že taje. Jenže děti - taková skvělá plocha. A jedna holka se propadla a zima a ztratila tam botu, celá mokrá, ubrečená, zmrzlá, busem daleko. Děti se dohodly a syn zavolal své třídní učitelce, řekl jí, co se stalo a ona zavolala rodičům té holčiny, zda by pro ni přijeli. Ale ona brečela kvůli té botě, že dostane od rodičů /a asi by dostala/, tak syn tam vlezl a botu jí vylovil, že to má kousek. Pak taky mokrý s ní čekal, ostatní děti zatím se rozešly, tatínek přijel, holku seřval, mého syna taky a nechal ho tam stát - to já bych teda neudělala, v takovém případě bych vzala domů i cizí dítě. No nic. Druhý den jsem zašla do školy, vylíčila, co jsem se dozvěděla a požádala učitelku, aby zjistila, co a jak. Syna jsem pochválila, že pomohl a nenechal v tom spolužačku, ale u boty prohlásil, že se na to příště vykašle, ještě si nechat nadávat. A tatínek měl problém se mému synovi i omluvit za napadání /protože on se k němu choval tak, jako kdyby syn onu holčinu do bazénku hodil/, přece se nebude omlouvat cizímu dítěti. Učitelce prý dalo hodně práce dětem vysvětlit, že se zachovaly správně a že i když by jim někdo vynadal, jako mému synovi, že i tak je lepší pomoci. Od té doby nic podobného neřešil, ale kdykoli jde ven, tak mu vždy říkám - prosím Tě, kdyby se něco stalo, neboj se a ne abyste nechali nějakého kamaráda bez pomoci, to jsou vážné věci.
|
|
|
|
|