Ropucha + 2 |
|
(15.11.2014 17:48:04) "Myslis, ze v jedinem Ceskoslovensku by zustal puvodni rezim ? "
To by nejspíš nezůstal, ale kdyby ti lidé nevyvíjeli žádnou aktivitu, nemuselo vůbec dojít k masovým demonstracím veřejnosti a mohlo dojít jen k nějakým kosmetickým změnám ve vedení státu a komunisté by zůstali u moci v mnohem vyšší míře, než zůstali.
|
Filip Tesař |
|
(15.11.2014 18:27:04) Já ze sebe žádnýho hrdinu dělat nechci, a navíc jsem si už tehdy uvědomoval, že v tom velkou roli hraje prostě mládí. Z rodičů, o kterých jsem věděl, že se účastnili v osmašedesátým protisovětských aktivit a který mě upozorňovali, že už na nás jedou milicionáři, jsem si dělal trochu legraci, že oni už si prsty spálili, kdežto já si je teprve musím spálit. Nicméně obzor jednoho každýho byl tehdy omezenej, prostě komunikačně to byla naprosto jiná doba a málokdo znal něco jinýho než komunismus a svět, kde se říkalo něco doma a něco jinýho na veřejnosti. Samozřejmě, že nic moc jsem neriskoval, chartisti v sedmasedmdesátým riskovali mnohem víc a lidi v padesátých letech ještě mnohem, mnohem víc. Nicméně osobně jsem vnímal, že riskuju vysokoškolský studium, a taky mi bylo sedmnáctýho řečeno, že jsem dostudoval. Budoucnost nikdo neznal, že to půjde jak domino, se nevědělo, pukaly ledy v Polsku a Maďarsku, ale komunisti tam pořád vládli/spoluvládli, NDR existovala, SSSR existoval a komunismus tam trval, byť lehce reformní, v Bulharsku akorát reformní frakce komunistů vystřídala stalinisty a vydrželo jim to až do devadesátýho, v prosinci ještě údajně ty reformní chtěli poslat na demonstranty tanky. V Číně je opravdu poslali, v Rumunsku se střílelo. Já se vrátil z Rumunska čerstvě potom, co svrhli Ceauceska, a to se ještě místama střílelo. S pár kamarádama, podobně mladýma a nadšenýma, jsme si řekli, že na řadě je Albánie, ovšem na albánským velvyslanectví jsme zjistili, že Albánie žije pořád v době před rokem 1953. Demonstrovalo se tam, ale demonstranti se tam nejen mlátili, ale i stříleli, a komunismus tam padnul až v dubnu 1992. Takže i když se z dnešního pohledu zdá, že to byla brnkačka a sesypalo se to samo, tehdy to tak samozřejmě nevypadalo, a i když to po sedmnáctým šlo hladce, samo to přece jenom nešlo, šlo to díky tlaku, kterej se na komouše vyvíjel a kterej taky nebyl samozřejmej, vyvíjela ho spousta konkrétních lidí, který neseděli a nečekali, až to přijde. A i když podstata by podle mě neměla bejt na mlácení demonstrantů 17. listopadu, protože to byla vlastně víc kulisa, a i když pro řadu lidí to bylo poslední kapkou, skutečný důvody, proč se lidi postavili proti režimu, byly samozřejmě úplně jiný - bylo to proto, že ten režim byl takovej, jakej byl. A proto se taky sedmnáctýho sešly desítky tisic lidí, který si mezi sebou už několik dní předtím říkali mimo jiný třeba "kdo, když ne my, kdy, když ne teď." Takže nemluvil bych o hrdinství, hrdinství bylo to, co se dělo v listopadu v devětatřicátým. Ale nezbytnou dávku úcty si i ti z devětaosmdesátýho určitě zasloužej, a tu by jim měl přiznat i Zeman, kdyby byl férovej - ale on není.
|
Ráchel, 3 děti |
|
(15.11.2014 18:35:48) Filipe, to bychom museli definovat, co to je hrdinství... odkud pokud se to počítá či určuje? Samozřejmě to můžeme omezit jen na situace, kdy jde o život. Na druhou stranu, postavit se někde na škole do čela stávkovýho výboru přesto, že pokud by to "nevyšlo", je jasný, že má člověk nejen dostudováno, ale může klidně skončit v kotelně, svědčí o nějaké ochotě něco obětovat.
|
|
Kreaty |
|
(15.11.2014 19:01:28) teprve teď dočítám Filipa, ano, tak to bylo
|
|
Kreaty |
|
(15.11.2014 19:13:05) kopíruji text jednoho známého novináře, jak vzpomíná:
někdo vrátil do redakce a začal psát, aby se stihla uzávěrka, na poslední chvíli jsme ještě prošli ve Voršilské policejním kordnem a pádili do redakce na Karláku, něco jsme začali smolit nahoře v těch malinkatých redakčních kutloších, ale grády to dostalo teprve, když se vrátili z Národní ti, co už utíkali před krví a obušky, seděl jsem u psacího stroje a snažil se zapsat něco z toho, co vášnivě vyprávěli všichni dohromady nade mnou , nakonec jsme s výsledkem odešli dolů do denní redakce, kde si pamatuju, že měl službu pan Decker a Milan Slezák, vášeň a emoce zde ještě gradovaly, nejvíc jsme řešili, jaké slovíčko dát před ten konec, jestli napsat, že pořádkové síly zasáhly "brutálně" nebo "tvrdě", my mladší jsme byli pro "brutálně", nakonec se stalo, že vstoupil i jeden nejmenovaný člen oficiálního vedení Lidodemo, který začal šílet, že jsme se úplně zbláznili, že máme dát to, co poslala oficiální četka, jinak jsme tady všichni skončili atd. atp., načež nezapomenu, jak vstal Milan Slezák (dodneška si to vždycky představím, když na Radiožurnálu náhodou zaslechnu jeho zasvěcené asijské komentáře) a dostal příšerný záchvat vzteku (je to jinak obrovsky mírumilovný člověk) na milého zástupce šéfredaktora začal křičet, že už toho máme všichni dost, že už se nenecháme sekýrovat od estébáků a ať si nás jako teda všechny vyházej... no dnešním slovníkem "fakt hustý" milej agent zmizel a pokud vím, tak se už moc neukázal, a naše zpráva vyšla tak, jak vyšla, a s koncem, který si můžete poslechnout ve Vyprávěj... (viz link nahoře) pár let poté se občas někde spekulovalo, které noviny jako první napsaly alespoň relativní pravdu o události, vím, že se docela vytahovalo Svobodné slovo, ale pravda pravdoucí je ta, že opravdu Lidová demokracie měla v sobotu 18. 11. jako jediná vlastní a nejobjektivnější popis událostí předcházejícího večera
|
|
* Liv |
|
(15.11.2014 19:41:35) šuplíku, přesně jsi to vystihla, ten pocit že rodiče (a co teprve babička, která zažila zatýkání studentů gestapem...) jsou ustrašenci, skoro zbabělci, kteří nechápou o co teď běží, jak já jim teď rozumím a to mám děti ještě malé...
Brácha měl v té době kamarády na vojně, jejich vyprávění se liší podle toho, kde byli a jaké měli velitele, zda blby či rozumné lidi, v Košicích prý čekali několik dní ve stavu plné pohotovosti (záklaďáci krátce po přijímači!!!) že prý "na Prahu pojedou až společně s Rusy", informace prý kluci neměli vůbec žádné, strach mezi nimi byl obrovský.
|
Evelyn1968,2děti |
|
(15.11.2014 19:59:40) Jo, jo, většina lidí po čtyřicítce tvrdila, že z toho zase nic nebude, jako v 68 a ať si zbytečně nepálím prsty.
|
Filip Tesař |
|
(15.11.2014 20:04:24) Naši nebyli ustrašení nebo vystrašení, nakonec naučili nás poslouchat Kryla a Hlas Ameriky, spíš byli skeptický. Řekl bych, že si jakoby rozumem poroučeli nedoufat, neupínat se k naději, aby nebyli zklamaný jako tenkrát.
|
|
|
|
|
|