Re: Ještě jednou pro Honzu

Ahoj Honzo, když už jsme se tak oba rozepsali o homosexuálech, tak bych chtěla shrnout svůj názor na věc.

...Tady ale jde spíš o to, že tebou uváděný příklad (informace, dědění) se netýká zdaleka jen homosexuálů, tady může jít i o sousedy nebo kamarády...
Promiň, Honzo, ale nějak mi uniká smysl, proč bych měla chtít, aby po mně soused dědil? Nebo proč by měli být kamarádi (či lidi, kteří se za mé kamarády považují) automaticky informováni lékařem o mém zdravotním stavu? Soused, byť sebelepší, je jenom soused a kamarád je zase jenom kamarád. Jenže partner je něco víc - je to člověk, se kterým chci žít v dobrém i ve zlém a kterému plně důvěřuji. Je to člověk, kterého miluji a pro kterého jsem ochotná přinášet oběti. Líbí se mi jeho předosti a respektuji jeho chyby. Vím, že on se na mne dívá taky tak. Jistě, stejné příznaky má i opravdu dobré kamarádství. Jenže kolik TAKHLE dobrých kamarádů člověk má?
Víš, já si můžu vybrat, jestli se se svým přítelem nechám oddat a budu využívat právních výhod, které přináší manželství, nebo jestli spolu budeme žít na hromádce jako druh a družka - mám pocit, že tady už ta právní ochrana není tak velká, anebo jestli budeme jenom milenci. Homosexuálové jsou automaticky odsouzení pouze k té poslední možnosti. Jistě, mohou sepsat závěť, ale kolik mladých lidí myslí na vlastní smrt? Mimochodem, já kdysi uzavřela jakési pojištění a je tam i odstavec, co se má s penězi stát po mé případné smrti. Už tři roky se chystám tento odstavec změnit, ale stále jsem se k tomu nedostala. A to nemluvím o tom, že jak jsem to chtěla přepsat před třemi lety, tak dneska to už neplatí a přepíšu to jinak. A zrovna tak si u lékaře klidně mohu přát, aby o mém stavu informovali kohokoli, ale své přání těžko sdělím ve chvíli, kdy jsem třeba po úraze v bezvědomí.

...Myslím, že snahy o registrované partnerství míří k jiným cílům, což ostatně přiznávají i někteří aktivisté...
Vím o tom, že do budoucna, až u nás budou homosexuálové lépe přijímáni, by rádi např. i adoptovali děti. Jenomže zatím to nechtějí, tak proč jim nedopřát to, co chtějí a o případných dalších požadavcích se bavit později? Komu se ublíží tím, že bude existovat registrované partnerství? A kdybych se podívala do budoucna na případné adopce? Slyšela jsem názory, že není normální, aby dítě žilo v "rodině" se dvěma tatínky či dvěmi maminkami. Ale oč je lepší, když
- dítě žije v dětském domově či v lepším případě v SOS vesničce
- dítě je po rozvodu vychováváno pouze matkou/otcem
- dítě po rozvodu žije ve střídavé péči matky a jejího partnera a otce a jeho partnerky
- dítě je vychováváno prarodiči či plnoletými sourozenci
- o dítě se stará sotva dospělá "slečna k dětem" (a to většinou postupně hned několik)
To, co jsem napsala, jsou docela běžné situace, přesto se žádná z nich neshoduje s modelem "klasické rodiny". Navíc ženy - lesbičky možnost vychovávat vlastní dítě mají, dokonce k tomu ani nemusí souložit s chlapem. Kdysi mě překvapilo, že kamarádka ještě jako svobodná podstoupila umělé oplodnění, aniž by někoho zajímalo, co je zač ten kluk, co daroval sperma...

...vyškrtnutí homosexuality z mezinárodní klasifikace nemocí byla záležitost politická, nikoli medicínská...
Tohle ani nevím, ale je to jedno. Pokud mám zdravotní odchylku, kterou současná věda neumí léčit, je mi jedno, jestli je uvedená jako nemoc nebo ne. Ale jinak je v zájmu homosexuálů, aby se se svou "nemocí" naučili žít. A že přitom přijmou postoj "jsem zcela zdravý, jenom trochu jiný než vy", my připadá naprosto normální. A rozhodně lepší, než se tejrat představou "jsem nevyléčitelně nemocný". Zkrátka myslím si, že člověk - ať hetero- nebo homo- sexuální ke spokojenému životu potřebuje pocit, že miluje a je milován. Pokud se trápí tím, že miluje někoho, koho by vlastně milovat neměl, tak se o spokojenosti moc mluvit nedá.
K problému interupcí nemám co dodat, vše už jsem napsala. Takže jenom v rychlosti - nemyslím, že by souhlas otce byl komplikace ve chvíli, kdy vhodnou výmluvou mohu jakéhokoli otce vyloučit ze hry. Příběh tvé známé mě nedojal, protože kdybych já se rozhodla podstoupit potrat, měla bych k tomu důvod a to jestli si to přeje nebo nepřeje někdo jiný by mi bylo putna.

Víš, Honzo, teď mě napadla jedna věc. V současné době se probírá, jestli zakázat nebo nezakázat reklamu na cigarety. Důvody pro zákaz znějí rozumně - cigarety škodí a zabíjí jak kuřáky, tak i nekuřáky, kteří mají tu smůlu, že se v blízkosti kuřáků objevují. Důvody proti jsou taky rozumné - cigarety jsou legální zboží, čili na reklamu právo mají a pokud někomu vadí jejich škodlivost, měl by zakázat spíš je a ne reklamy na ně. A já jsem si vzpoměla, že v Rakousku jsem prakticky neviděla bilboardy s reklamama na cigarety. Určitě to není tím, že by byly zakázané - vyskytují se tam, i když ani zdaleka ne v tak velké míře jako v Čechách. Zřejmě je tam společenské mínění takové, že si výrobci/prodejci cigaret tak masivní reklamu nedovolí. A stejně by se mělo postupovat i v problematice potratů. Ne je zakázat, ale přesvědčit lidi, že jsou špatné. Udělat v Čechách podmínky k anonymním porodům (tím myslím místo, kde - budu-li si přát - kromě porodu mohu strávit i poslední měsíce těhotenství), zavést do škol kvalitní rodičovskou a sexuální výchovu, stát by měl dát ženám vědět, že si váží jejich mateřství. (Nikdy by mě nenapadlo, že pro mne bude problém vrátit se do zaměstnání - je mi sedmadvacet, mám roční dítě, chtěla jsem nastoupit na zkrácený úvazek ve státní nemocnici, která se potýká s nedostatkem personálu... no a vyletěla jsem, že matky s dětmi a ještě k tomu na zkrácený úvazek... NIKDY! A to jsem za bezdětna relativně často dostávala odměny, takže rozhodně nepatřím mezi špatné zaměstnance.)

Honzo, myslím, že jsem napsala snad všechno, takže udělám něco, co není v mé povaze - přenechám ti poslední slovo :-) Jestli máš pocit, že se k něčemu musíš vyjádřit, klidně to napiš, já si to určitě přečtu, ale už naši diskuzi nebudu dál protahovat. Fajn jsem si s tebou popovídala a utříbila své myšlenky.

Ahoj Sylvie