Maceško,

já s tím naprosto souhlasím, naše teta z Klokánku také dokázala zázrak - naše děti (tedy hlavně dcera) byly deprivované mnohem méně než z kojeňáku, protože si k nim dokázala najít téměř mateřskou citovou vazbu. Taky jsme jí málem zlomili srdce (strašně by bývala o naše děti sama stála, jenže se rozváděla a měla 5 bio dětí, takže by jí je asi nikdo nedal) hrozně odchod dětí oplakala a dcera se s "přehozením" citové vazby vyrovnávala půl roku, teprve pak mě přijala jako mámu (a to jí bylo 2,5!). Jenže teta z Klokánku (stejně se s ní občas stýkáme) nebo profesionální pěstouni dopředu vědí, že se to stane, že děti odejdou. Uchazeči o adopci s tím nepočítají (a to můžeme stokrát říkat, že jo, když je to z přímé adopce, stejně je nenapadne, že by si bio matka mohla dítě vzít zpátky) a co hůř, většinou nemají žádné jiné děti, dokonce je z drtivé většiny ani mít nemohou. Já vím, jsou dospělí, mohou si to rozmyslet a pro dítě je to vlastně dobře, ale někdy si představuju, jak těm lidem, co jen neodhadli své psychické možnosti, to dítě zase berou...