Re: Syndrom vyhoření a jeho prevence

Díky Maceško, že jsi si mi na toto téma ozvala
I já to cítím jako naléhavé, jsem neurolog a za půl roku se vracím do práce. Uvažuji navíc o tom, že možná nastoupím místo do okresní nemocnice do jednoho církevního zařízení následné péče.
Jedna naše radioložka říkala, že výhodou její profese je, že aspoň nemusí komunikovat s příbuznými... Protože je to většinou obtížnější, než s pacienty samotnými. Příbuzní přicházejí rozhořčení, šokováni nenadálou změnou zdravotního stavu blízké osoby, často to u nich probudí agresi, mají potřebu útočit aspoň verbálně. Emocemi mají zastřené vnímání (což já bych měla asi v této situaci také), takže ani opakované trpělivé vysvětlování nepomůže. Často jsem zoufalá, zvlášť v situaci, kdy se nutně musím věnovat jiné práci a nemám čas na hodinové rozhovory...
Supervize proběhla tajně . To se mi líbí. To bylo určitě hodně přínosné.