Re: Syndrom vyhoření a jeho prevence

Vážně? Já mám opačný pocit - že musím komunikovat s pacientem a příbuznými, které neznám, nevím vůbec, jak moc k nim můžu být otevřená, prostě přijdou mi na chvíli a čekají "rozsudek". Zvlášť když jde o vážné diagnózy bych byla radši, kdybych měla možnost pracovat víc s osobností pacienta, s jeho celkovou situací - ale asi máš pravdu, že ani na oddělení na to není dost prostoru. Třeba u nás zcela chybí místnost, kde by bylo možné s pacientem nerušeně hovořit, sdělit mu vše důležité a potřebné, dovolit mu, aby se ptal, aby plakal nebo třeba nadával.