Můj muž dlouho nevěřil, že já bych něco takového mohla mít. Taky se snažil vše tutlat pod pokličkou, aby se nevědělo, že jsem "blázen".
Prostě stará škola, no.
![:-)](/g/s/0.gif)
Až když ho začali upozorňovat jiní lidé (sousedi, moje setra...)co že to se mnou je-asi se báli zeptat přímo mě-tak mu doklaplo, že tedy asi fakt nepřeháním, a první jeho reakce byla zajistit domácnost a děti, abych nikomu neublížila, když jsem ten magor.
![~a~](/g/s/26.gif)
No,v tu chvíli byl myslím největší magor on.
Ale jo, časem zjistil, že nikomu nejsem nebezpečná, jen max. sobě, a že spíš než distanc ode mě mi pomůže pochopení podpora.
Hodně se za ty tři roky změnil. Jeho ego muselo ustoupit a začal mě brát vážně, být laskavý, ohleduplná.
Sice mu občas dojde trpělivost, protože nás fakticky sám živí, z nedostatku financí je nervozní. Ale já nejsem náročná a snažím se být milá, a aspoň v domácnosti dělat vše co mám, aby se rád vracel domů, kde to voní a je tam příjemná žena.... Ráda bych pracovala víc, a vydělávala, ale jednak ještě není tolik sil, a hlavně není pro mě práce.
Tohle mě teď frustruje nejvíce. Svou práci jsem ztratila a zůstala bez prostředků. To taky přispělo k mému zhroucení.
tenkrát mi muž říkal-co blbneš, dyť se nic neděje, najdeš si jinou práci...ale to netušil, jak je to vlastně nemožné. je to už rok, co hledám, a marně. Už to leze na mozek všem. Někdy bych se odstěhovala pryč a šla vydělávat do ciziny. Nebo aspoň do Prahy.