Re: Panoptikum u Apolináře

Mab - opět otázka vnímání.
Jak jsem psala, u mne už OT, ano, podobné jsem vyslechla a vypustila. Pak jsem si začala vyčítat, že jsem nevydržela kojit déle AŽ POTÉ, CO JSEM NAVŠTÍVILA ZROVNA TYHLE STRÁNKY.

Přečetla jsem pár knih, přežrala se pomerančů (nejedla jsem před těhotenstvím a od porodu zase nejím), ale brala jsem to - A TO MI BYLO 28 LET - tak nějak jako normálně.

Vlastně jsem se divit začala, co všechno jsem nezvládla, prošvihla, nestihla, nedala správně až poté, co jsem začala navštěvovat tyhle stránky.

Dětí jsem se ujala dle mého jako prostě máma, v nemocnici mi nevěřili, že šlo o můj první porod a tím, jak jsem se k nedonošeným dětem stavěla, ani to, že nemám doma žádné starší výlupky.

Nejsem necitlivá, byla jsem z toho dost vyšinutá, první miminka, dvě najednou, nedonošená, ale něco jako autopilot, prostě jsem chodila koupat, přebalovat, chovat, kojit... základní a důležité věci.
Na nic jiného jsem neměla moc síly ani informací.

A možná je to o tom. Pořád se snažíme být připravené pomalu na všechno... , vyčteme z knížek, diskuzí, blbneme, řešíme, trápíme se a pak ? Pak věci nějak jedou instinktivně.

Jasně - špitál, o veškerý servis jsem měla postaráno, ale popisuju ty pocity.