Re: Panoptikum u Apolináře

Elíí,

když jsem přišla domů s prvním dítětem, právě spadla "dvojčata" v New Yorku. Muž visel deset dnů na netu a u zpráv, doma byla ve vzduchu pouze unesená letadla, já ani dítě jsme neexistovali....a i na mě to mělo silný vliv, bála jsem se, co bude, malá první den vůbec nebyla schopná usnout....po deseti dnech skončil muž v nemocnici s mononukleózou...takže jsem řešila miminko, tři psy a manžela v nemocnici, strach o malou, jestli to nechytla....následně pak manželovu dietu a jeho pracovní problémy, protože díky tomu pobytu v nemocnici málem přišel o firmu a my o jediný zdroj obživy....To celé přerostlo v manželskou krizi, která skončila až za půl roku....

Když se rodila dvojčata, stěhovali jsme se, neměli jsme žádný domov (holky se narodily dřív, takže se to nestihlo). A den po té, co jsem s nimi přišla z porodnice, mě i muže sejmula taková střevní chřipka, že jsme nebyli schopni pohybu, museli jsme si zavolat doktora domů...já nebyla schopná ani si vyndat děti z postýlek a nakojit je....a protože jsem kvůli kojení nesměla léky, hrabala jsem se z toho asi týden....k tomu rok a půl malé dítko, ale s tím naštěstí pomáhali tchánovci a dvaaosmdesátiletá prababička (na střídačku, tcháni ještě i teď pracují na minimálně jeden úvazek, tehdy měl každý těch úvazků několik a domů chodili víceméně jen přespávat, moji rodiče byli 100 km daleko, otec po mrtvici zcela odkázaný na péči mojí mamky)....

Když se narodila čtvrtá, od první chvíle brečela a nepřestala dva měsíce, esnesla chování od nikoho jiného než ode mě, nešla odložit, nesnesla kočárek ani šátek, spala jen s prsem v puse, což mi způsobilo obrovské ragády, každé přisátí bolelo tak, že už jsem nechtěla kojit, ale malá odmítala dudlík, flašku, jeden den jsme ji nechali a vydržela fakt řvát a nepít, takže řečem, že žádné dítě nebude dobrovolně trpět hlady taky nějak nevěřím....doma čtyřůetá a dvě dvouapůlleté, které dávno nespaly po obědě, čerstvě začaly chodit na nočník, jedly porce, že mi to nikdo nevěřil, ale znamenalo to, že jsem buď vynášela nočník nebo chystala jídlo, a tři pejsci, táta po smrti. Mamka v tu chvíli byla blízko a byla to jediná moje pomoc (bez ní nevím, jestli bych to vůbec mohla zvládnout), s manželem další těžká krize, protože mi odmítl pomoci v těžké životní situaci (před porodem), dal přednost práci, prostě jsem s ním nedokázala ani mluvit (asi 3 měsíce)....doma bylo vše, jen ne klid....proti tomu dvě cizí hodně spící miminka na stejném pokoji nebylo prostě nic.....

Když si to tak zpětně uvědomuju, přes to, jak negativní vztah mám k lékařům a nemocnicím, po žádném z mých porodů mi nebylo doma lépe než v nemocnici .