Re: Trest smrti

Víš, ono to není vznešený filozofování. Ale jakmile jsem se jednou, už docela dávno dostal k poučení o tom, jak ten mechanismus v mysli funguje, nemůžu si pomoct, vidím ho tam.

A upouštění páry rozumím, a taky neodsuzuju, aspoň si nejsem vědomej toho, že bych se tady osobně do někoho opíral. Právě, že to chápu, ale taky k tomu říkám svoje. Pokud možno neutrálně, protože je to debata už tak dost emotivní, a k pochopení podstaty emoce nepomůžou.

To ale přece nemá nic přímo společnýho s tím, jestli bych vraždě vlastního dítěte čelil s ledovým klidem nebo ne a zůstával vznešeně nad věcí nebo ne. A ono nakonec: kdo z diskutujících tady promlouvá za situace, že někdo jiný zavinil smrt jimi milované bytosti? Pochybuju, že vůbec někdo - takže se jen nevědomky stávají tím pomyslným davem.

A kteří taky v popravě potenciálního odsouzence třeba vidí chvilkovou příležitost vyrovnat si úplně jiné osobní křivdy, za které nikoho potrestat nemohli.