Dodejte mi odvahu k ukončení manželství

Ahoj, když už vidím téma o milence, přidám se taky.. Potřebuji se totiž vyburcovat k tomu, abych co nejdříve ukončila svoje manželství. Manžel si před asi třičtvrtě rokem našel milenku (zároveň kolegyni z práce, psala jsem to tady i v předchozím tématu), i když mi xkrát sliboval, že to ukončí, tak to neukončil, prostě jakmile ji uvidí, tak je z ní pos... Nikdy se upřímně neomluvil, nechoval se tak, aby bylo vidět, že toho opravdu lituje, že chce něco napravit.
Poslední dny a týdny zjišťuju, že už je toho na mě fakt hodně a že to nedávám. Že to prostě musím radikálně ukončit, ale pořád k tomu sbírám odvahu . Máme dvě malé děti a i proto jsem se celou dobu držela a snažila se to vydržet. Snažila se zachránit, co se dalo, ale sám člověk nic nedokáže.
Racionálně si začínám konečně uvědomovat, co to je za parchanta, který si nabrnkne ženskou, ohání se přitom osudem, který mi oznamuje kdykoliv k ní jde (už se stalo, že se uprostřed noci sebral a odešel spát k ní - hnus.. ), vím naprosto přesně kdy se vidí (jelikož spolu pracují a navíc jsem nucena ji denně vídat).. jak může vykládat, že od nás neodejde a zároveň si udržovat i vztah jinde. Je mi na blití z toho, co jí asi všechno slibuje, protože ten její nechutný úsměv, který po mě hází kdykoliv mě vidí.. je mi fakt zle.
Poslední dny se dokopávám k tomu, abych to rozsekla a dokázala se vzepřít tomuto životu, který mě total ničí. Pořád sbírám odvahu. Ale mám strašný strach z toho, co všechno přijde.. I kvůli financím, bydlení atd. Děsí mě to, že ji děti budou vídat (ví o ní, přišly na to samy a nesnáší ji za to).
Mám pocit po tom všem, že už snad lepší dny ani nepřijdou, jsem vycucaná, vyšťavená, nic mě nedokáže potěšit. Tak jako jsem na začátku byla připravená bojovat a dala do toho veškerou energii, tak teď mi nezbyla žádná, abych to teď dotáhla do konce.
Píšu asi hrozně chaoticky. Nenávidím se za to, co se stalo.. nenávidím se za to, co jsem dětem připravila. Že jsem to nedokázala odvrátit.
Prosím, dodejte mi odvahu, nakopejte mě do p...le, abych si konečně uvědomila vlastní cenu.. Je vůbec naděje na lepší zítřky?