Re: Škola - raději jako povinnost, nebo pohodu?

Monty,

jenže taky odmítáš přijmout, že se v tomto směru dá s dítětem pracovat a situaci zlepšit, přičemž to neznamená dítě nějak lámat nebo terorizovat.

Ale ono je to jak s tou zlomenou nohou, jak psala šuplík. Nebo ještě lépe, třeba jako s rozštěpem patra. Bez řešení se dá normálně žít. Přináší to řadu komplikací, s mluvením a tak, které by člověk mít nemusel. Je jasné, že když mu nepomůžeš s rzoštěpem, tak i kdyby se přetrhl, řečník z něj nebude...ale když mu pomůžeš, tak z něj ten řečník být může..nemusí, ale může..teprve po odstranění té prvotní překážky ,á dotyčný šanci zjistit a případně dokázat, na co má...

Pokud ale prvotní problém vyhodnotíš jako nedůležitý, nehodný řešení....no pak se ty možnosti holt zúží, no. Nic to nezmění na touhách toho člověka, ty nebudou jiné jen proto, že se dítě narodilo s tím nebo oním problémem...Zústanou nenaplněné touhy a taky pocit, že když byla možnost udělat něco, co by pomohlo (i kdyby to nakonec k cíli nevedlo), tak rodič tu šanci dítěti vzal...

A je úplně jedno, jestli jde o učení nebo "jen" o zálibu.

Mým handicapem v mých touhách bylo, že jsem žila 20 km jinde, než kde se mohla má touha odehrávat. Naši měli možnost mě tam pouštět...a nepustili. A já tak neměla ani možnost zjistit, jestli jsem na to skutečně měla nebo jsem si to jen myslela (a tehdy celkem oprávněně, když jsem dosahovala výsledků chlapsů o kategorii výš). A je úplně jedno, co si o mých možnostech naši mysleli. Ve mně je jen to, že jsem nedostala šanci to ani zkusit.

A tys nedala šanci svému klukovi ani v té školce, ani v té první třídě, a nechceš ji dát ani teď....bude si to pamatovat, a bude o to víc, o co je jinačí.

Dosáhne pravděpodobně spousty cílů, i těch zdánlivě nereálných...ale nejspíš nikdy nezapomene na ten, ve kterém mu zabránil někdo jiný, vlastní máma.
Dítě, které má problém s pozorností, tak nedonutíš dávat pozor jen tím, že mu to stanovíš jako podmínku pro podporu v jeho plánech. Naopak. Pro něj se v tu chvíli stane cíl nedosažitelným, ne kvůli sobě, ale kvůli tomu, že prostě ten druhý nad ním má moc. A pak je lepší se tím vůbec netrápit, než se trápit a stejně s tím nemoct nic udělat.

A tvůj syn evidentně s pozorností problém má. Přitom ho mít dávno nemusel. Chybka, no...