Re: Schopnost/ochota být vděčný

Lído,

ale já právě tohle (promiň) považuju za úplně scestnej přístup.

Za prvý - mezi dospělejma zdravejma lidma je snad normální, že když někdo nemůže/nechce/nehodí se mu to, tak odmítne a má na to právo. Přijde mi ale, že Ty to stavíš tak, že naopak Ty bys měla na pomoc od rodičů jakýsi nárok, a neseš úkorně, když Ti odmítnou vyhovět. Tohle by mi právě ve vztazích vadilo, kdyby někdo povaažoval za samozřejmé, že mu vyhovím, a zlobil by se, kdybych to neudělala.

Za druhý - přijde mi, jako bys říkala "vy jste mi nepomohli, tak já se ZA TREST taky nepřetrhnu", zase jako by oni si nesplnili nějakou svoji povinnost, a to mi přijde taky trochu nedospělé.

A do třetice - chápu, že Ty těm okolo pomáháš a neseš úkorně, když oni Tobě ne, ale zní to skoro jako bys jim pomáhala na svůj úkor (obrazně že si kvůli nim utrhneš od úst a způsobíš si nepohodlí nebo uděláš něco, co se Tobě zrovna nehodí), takže za to od nich něco očekáváš na oplátku. Nejsem si jistá, jestli je to úplně šťastné obecně, pomáhat někomu tak, že to člověk pociťuje úkorně (samozřejmě nejde-li o život nebo o zdraví). Možná máš pocit, že "je to blbý odmítnout"?