Re: Schopnost/ochota být vděčný

" Podle mne vlastni bracha neni nekdo a taky jsem si myslela, ze by s detmi radi stravili nejaky cas. Ne, ze by to brali, ze je maj na krku..To je proste chyba ocekavani. "

Já myslím, že "chyba očekávání" je dost přesnej výraz.

Nějak mi hlava nebere, jak si někdo může myslet, že ten druhej by něco rád, aniž by to ten druhej slůvkem naznačil (případně se na něj ještě zlobit, že jsem si JÁ něco vzala do hlavy, ale on si dovolil mít jinou představu)?

Plus teda to, že by člověk to "dobrodiní" na nich chtěl páchat v době, kdy čirou náhodou potřebuje hlídání, trochu zpochybňuje čistý úmysl toho "vždyť já jsem jen chtěl, aby se strejček s dětma blíž poznali".

Mimochodem, svý blízký mám ráda, jejich děti vcelku taky, ale kdyby mi někdo udělal tohle "hele, chcem si udělat hezkej víkend, tak co kdybyste nám pohlídali děti, protože byste s nima určitě rádi strávili nějakej čas", tak bych si myslela, že hulej asi nějakej fakt dobrej matroš.

Jako kdyby přišli na rovinu a "hele, naskytla se nám ta a ta možnost, nebyli byste tak hodní a nepohlídali nám děti", tak bych se rozhodovala podle toho, jakej mám momentálně program (a pochybuji, že by ten druhý očekával, že všeho nechám a půjdu mu hlídat děti), ale kdyby mé odmítnutí dotyčný bral úkorně, tak bych ho asi poslala kamsi.

To, že je někdo něčí bratr, přece z něho nedělá automatického plniče mých přání? Dokonce ani vřelý ke mně nemusí být, když to tak necítí - někdy si lidi třeba nerozuměj ani jako sourozenci, chápu, že někomu může být líto, že by ty vztahy chtěl hezčí, ale to se prostě nedá vynutit.