Re: Jak pomoci smutné dceři?

Šuplíku, přesně tak. Já jsem díky svým rodičům a jejich pohledu na komunistický režim, už na ZŠ a SŠ věděla, co byla 50. léta, četla jsem knihy od Solženicyna, měli jsme doma ood Artura Londona Doznání a mnoho dalších zakázaných knih /Vaculíka, Kafku atd./. Táta měl ve skříni schované všechny noviny z roku 1968, fotky, které tehdy fotil v ulicích Prahy, takže já moc dobře věděla, že se nejednalo o přátelskou pomoc už jako dítě. Poslouchali jsme Hlas Ameriky a Svobodnou Evropu. Moc dobře jsem věděla, co ve škole smím říkat a co ne. Ve 4. ročníku na gymplu jsme psali SOČku, a já si jako téma chtěla vzít dvojkolejnost ve výchově českých dětí. Zajímalo mě, jaký dopad může mít tato dvojí výchova na psychiku dětí. Jako téma jsem pak samozřejmě zpracovávala něco jiného, napsala jsem nakonec práci o dětech s Downovým syndromem. Matka je dětský psychiatr, tak jsem měla informace od ní.
Jsem o dva roky starší než Slupka, takže si také hodně pamatuji. Nebála jsem se jaderné války, i když branná cvičení byla, ale víc mi vadilo ta nutnost mlčet a nemít možnost říct svůj názor nahlas, vadilo mi, že nemůžeme cestovat. Naši cestovali na západ, asi jednou za 4 roky a bez nás, bez dětí. Strašně mi vadila ta nesvoboda, cítila jsem se jako v kleci. A měla jsem obrovskou radost, když to tady skončilo. Měla jsem naději, že moje děti to budou mít jinak. 17. 11. jsem přijela s prvním dítětem z porodnice, takže jsem většinu demonstrací sledovala jen v televizi, ale i tak jsem si to užívala.