Chudé myšlení aneb Předurčeni k neúspěchu

Inspirováno vedlejší debatou, ve které padla zajímavá myšlenka, že "jsme chudí, protože máme chudé myšlení".

A taky, že většina z nás to "nikam nedotáhne".

A mě to nutí se zamyslet:

opravdu existuje nějaký nastavení, který v tomhle směru člověka "blokuje", a pokud jo, co to je?

Myslím, že my, co sem chodíme, jsme měli víceméně podobnou startovní čáru, protože jsme se snad všichni narodili a různě vyrůstali ještě za socíku, kdy jsme měli všichni skoro stejně holej zadek. Takže víceméně odpadá situace, kdy by někdo vyrůstal v rodině miliardáře a druhej ve slumu, čímž by oba byli dost jasně determinovaní.

Je nějak daný, že člověk (jak tu už taky padlo) většinou není schopen bez újmy "dát" polepšení o víc než dva stupně na pomyslným společensko/majetkovým žebříčku (a tudíž proměna Popelky v princeznu by byla ve skutečným životě nereálná a reálnější by bylo dejme tomu z Popelky na hospodskou nebo švadlenu (a zas třeba děti tý švadleny na učitele nebo advokáta)? Nebo je to nějak úplně jinak?

A druhá věc, s tím "někam to dotáhnout - nikam to nedotáhnout" - přemýšlím o tom, že já jsem měla a mám kolem sebe blízký lidi, o kterých by se třeba z profesního hlediska nedá říct, že by to někam extra dotáhli ve smyslu, že by byli šéfové nějaké nadnárodní korporace, světoznámí zpěváci nebo zakladatelé mezinárodně úspěšné značky, ale zas na druhou stranu nikdo z nich není žádnej loser, každej má svou profesi a hlavně jsou v podstatě spokojení s tím co jsou, tj. ne že by nějak rezignovali, ale nejsou nijak špatní z toho, že z nich nejsou a nikdy nebudou "ředitelé zeměkoule".

Takže já jsem de facto ovlivněná tím, že to může být v pohodě, aniž by se člověk musel snažit o to "ředitelství zeměkoule", a taky mě nikdo nikdy nestresoval nárokama, že by se ze mě něco takovýho mělo stát. Což ale vede na druhou stranu k menšímu "tahu na branku" se o něco takovýho snažit, a je možný, že kdybych byla v tomhle směru cílevědomější (a moje okolí od dětství na mě trochu víc tlačilo a já to tudíž cítila víc jako že "bych měla") , tak bych mohla být třeba už ředitelkou nějaký malý zeměkouličky . Nebo taky ne, a pak bych byla o to frustrovanější, že se mi to mělo povést a nepovedlo.

A teď přemýšlím o tom, jestli všechny tyhle úvahy jsou spíš realistický nebo spíš je to známka mýho "přizdisráčství" a "chudýho myšlení"?

(Podotýkám, že se taky nepovažuju za žádnýho losera, pár věcí se mi v životě povedlo, na práci si taky nestěžuju, ale objektivně to na žádnýho "ředitele zeměkoule" není).