po mně není ani jedno - teda všichni mají něco ze mne, ale je to naučené, získané... přirozenou povahu (naštěstí) žádné z nich nepodědilo
nejstarší dcera je hodně po manželovi a jeho mámě, pro mne je to nepochopitelné stvoření, na které spíš koukám z dálky a pozoruju, fascinuje mě, zasahuju jen v těch oblastech, které vidím u manželovy rodiny jako průšvih - sebevědomí, pesimismus, neochotu přijímat nové věci... s přičiněním dalších lidí (hlavně třídní na zš
) se mi to, myslím, celkem daří - je to poměrně sebevědomá, cílevědomá holka, minimálně navenek umí svou nejistotu skrývat...
syn je vzhledově do mé rodiny, povahou je hodně po mém otci (jsou i narození ve stejný den, jen je dělí 54 let)... občas mě přivádí k šílenství, ale zase mu rozumím, vím, jak to myslí, chápu jeho myšlenkové pochody a vlastně mi pomohl i pochopit lépe mého tátu... cítím tam nějaké "genetické propojení"
a mrňavka je stvoření z jiného světa, nedokážu říct, po kom je, je velmi svá, opět ji spíš pozoruju zvenčí, aniž bych se do ní dokázala vcítit, je velice extrovertní, přímá, neustále mě překvapuje
každý z nich je jiný, ale každého z nich miluju stejně a přitom každého jinak
... vycházím s nima velmi dobře, jen nesmím zapomínat, že na každého platí něco jiného a ke každému musím přistupovat jinak, někdy to není snadné, ale zase je to op to zajímavější