Re: Příbuzenská pěstounská péče

Tak jsem si znovu přečetla celou diskusi a musím se omluvit. Ano, byla jsem tvrdá, ale život bohužel tvrdý je a s některými lidmi se nemazlí. Já ze začátku nepochopila, že se tu asi nejedná o úplnou rodinu, ale rodiče té holčiny žili pravděpodobně odděleně a otec (asi) posílal výživné. Pokud to teda bylo takto a otec fakt netuší, která bije, nikdy neměl doma dospívající dítě a pokud ještě posílal na výživném pár šupů (čemuž bych se při současné výši výživného v tomto státě vlbec nedivila) a dneska se diví, co dítě stojí, tak se ani holčině nedivím, že chce pryč. Stejně půjde - pokud doteď bydlela ve městě a najednou se dostala na vesnici, tak stejně bude muset na střední školu nebo na učňák dojíždět. Takže bych to nějaký čas vydržela a pak bych prostě dojížděla nebo byla na intru.

Jinak dospívající děti mají spory s většinou rodičů, nejenom v tomto případě. Tady je to umocněno tím, že spolu (asi) nežili a každý z nich má jinou představu o životě.

A pro rejpaly, co mají dojem, že jsem postupovala stylem "když jsem kdysi musela já, tak ta taky": tak to fakt není. Jen jsem jí psala, co by měla udělat pro to, aby přežila. Že jsem musela tu a tam pracovat na poli? Hmmm, to je toho, z toho se můžou hroutit leda tak rozmazlení pražáci, co viděli fyzickou práci leda tak na PowerPointové prezentaci nebo v televizi. Moji spolužáci makali daleko víc. Já se třeba na setkání po 45 letech dozvěděla, že moje spolužačka chodila po vyučování za maminkou pomáhat v družstvu na pole. Jednou tam sice přišla, ale dost dlouho a ještě měla držky, tak ji maminka ohnula přes koleno, stáhla gatě a před všema ženskejma jí nasekala na holou. V jejích 12 letech! Pro mne naprosto nepochopitelné a nepřijatelné už tehdy, ale na vesnici prostě byla o dost přísnější výchova než ve městech a děti musely o dost víc makat, než děti městské.

A poslední postřeh: já jsem se už od nějakých 15 let musela zajímat o vlastní finance. Ze začátku, když jsem dostala stipendium, jsem ho odevzdala tetě, ale pak jsem si musela říkat o peníze. To se mi zdálo poněkud ponižující, tak jsme se dohodly, že já si celé stipendium nechám a budu si z toho hradit internát, obědy i dojíždění. Tetě se do toho moc nechtělo, přece jen nechtěla, aby mělo dospívající dítě k dispozici tolik peněz, aby nesklouzlo do partiček nebo ke chlastu. Mně to ale dalo velkou finanční svobodu a už v nějakých 16 letech mi došlo, co by mne stál chlast nebo cigarety, to jsem to radši dala do cestování a byla jsem schopná v 17 letech vyjet i za hranice, což tehdy zrovna moc obvyklé nebylo. A jak se mi ty znalosti o pár let později v praktickém životě hodily! V době, kdy spolužačky ukončily školu, dostaly první peníze a zakládaly rodiny, měla jsem už nekolikaletou praxi s řízením vlastních financí. Můj brácha je téhož názoru. Byla to škola sice hodně tvrdá, ale pro další život velice potřebná. I díky tomu jsem pak přežila jako samoživitelka, které ex odmítl platit alimenty, uměla jsem se o sebe postarat.