Re: Povahy národů a naše česká pověst

Pokrok byl málokdy v dějinách hnanej snahou něco vynalézt, něco zlepšit, slézt ze stromů, vylízt z jeskyně. Po většinu dějin byl "pokrok" danej reakcema na změněný podmínky

včetně "vynálezu" zemědělství a pastevectví - v obou případech šlo o velmi postupnej, neplánovitej proces, v principu stejnej jako soustředění se na rybolov a lov drobnější zvěře po vyhynutí mamutů, nebo využití koní pro lov bizonů. Skutečnej soustavnej a plánovitej rozvoj přišel až s průmyslovou revolucí v Anglii. Do tý doby byly bádání a vynalézání takový záchvěvy, který přinesly nějakej posun, ale neměly možnost změnit charakter měnění lidský společnosti, ani v lokálním měřítku (trochu to tak bylo třeba ve starověkým Egyptě, starověkým Řecku, starověký Indii, starověký a středověký Číně nebo středověkým chalífátu atd.).

Mimochodem, dost často (v Číně Válčících států, trochu v Římě, renesanční Itálii... a mnohde jinde) byl pokrok hnanej politickou konsolidací ve spojitosti v vedením válek a snahou o vojenský využití vynálezů. Nakonec i vojenská taktika a strategie, nejenom různý zbraně, jsou vynálezem.

Teprve evropskej novověk přinesl situaci, kdy ty reakce na změněný podmínky začaly postupně bejt reakcema na podmínky vytvořený jinejma lidma, a nakonec soutěží s jinejma lidma tak, jak to známe dneska z ekonomiky i vědy. Stalo se to díky novejm možnostem výměny informací, na začátku stál knihtisk.

Intenzita výměny informací je klíčová, Tasmánci, který po vzestupu hladiny moře zůstali jako několikatisícová, silně rozptýlená komunita prakticky izolovaný, zapomněli časem i umění rozdělávání ohně.