Distanční výuka po dvou měsících

Jak to hodnotíte?

Četla jsem články o matkách, které žijí na venkově a takto jim to vyhovuje. To celkem chápu, pokud mají děti volný výběh, nemusí řešit roušky a matky mají ideálně čas, tak to pak nemusí být tak strašné. Myslím na rodiny, které jsou zavřené v malých bytech ve městech - to už je pak horší.

U nás měla karanténa několik fází - dobré i špatné.Tak nějak jsme se zklidnili a zpomalili - vyhovuje nám pozdní vstávání a pomalé snídaně...zjistili jsme, že to spolu můžeme všichni vydržet, i když jsme každý jineho ražení - 60, 45, 15 a 11 let Také jsme si trochu přehodnotili nějaké hodnoty a možná se chystáme na nějaké změny, uvažujeme o koupi malé chalupy za Prahou...

Dcera si dokázala, že je už samostatná, šikovná a teď už jen aby zvládla přijímačky....

Syn - katastrofa. Distanční výuka je u nás boj - sice se to trochu zlepšilo, ale stejně prostě ještě nepochopil, že je učení jeho povinnost a využívá každé situace, jak to ošulit... Je nesamostatný, nezodpovědný a je mu to šumák. Já z něho šílím a vysiluje mě to. Je to taková povaha, zajímají ho teĎ jen počítače a nechci ani vědět, kolik hodin u něho za celou dobu strávil...Bude mu 12 ... je to u vás stejne? Asi u polovinu ano,že...nedělám si iluze..

Já - učitelka, už jsem trochu ztlumená. Trvá to moc dlouho. Už dochází dech a je to jaksi ubíjející. Odpočinula jsem si od toho školního ruchu, ale sedět u počítače mě už moc nebaví a prvotní nadšení z online výuky už taky vyprchalo...Chybí mi esprit...

Podle mého už škola dávno začít měla, úplně normálně. Takto mi to už nedává smysl. Viru se prostě nebojím...

Jak to pomalu hodnotíte vy?