Česká specifika

"Češi se za posledních ~10–15 let výrazně posunuli směrem k větší otevřenosti vůči psychickým problémům a terapii — ale pořád jsme spíš zdrženlivější než třeba Skandinávie nebo anglosaské země.

To se mění hlavně:

u mladších lidí,
ve městech,
a u vysokoškolsky vzdělanější populace.

ale pořád existuje silné stigma

Velká část lidí:

psychické problémy zlehčuje,
nebo pomoc odkládá.

Česká psychiatrická společnost uvádí, že:

až polovině lidí s psychickou poruchou se nedostává adekvátní odborné pomoci,
a stigma je významná bariéra vstupu do péče.

Časté postoje:
„musím to zvládnout sám“, „nejsem blázen“, „nebude mě někdo pitvat“, „psycholog je pro slabé“

To je silnější hlavně:

u starších generací,
u mužů,
mimo velká města.

Mladí lidé jsou úplně jiní než jejich rodiče

U generace Z a mladších mileniálů je:

terapie mnohem normalizovanější,
psycholog často vnímaný podobně jako fyzioterapeut:
odborník na určitou oblast fungování člověka.

Výzkumy z Masarykovy univerzity ale ukazují, že i mladí lidé stále řeší:

obavy ze stigmatu,
stud,
strach z odsouzení,
a odkládání vyhledání pomoci.

Důležitý paradox v Česku

Češi obecně:
dost důvěřují „povídání si“ (kamarádům, rodině a sebepomoci)
ale méně automaticky důvěřují profesionální psychoterapii než některé západní země.

Jeden starší průzkum ukazoval, že:
jen asi polovina Čechů věří, že psychoterapie významně pomáhá."