Re: Jak se taktně omluvit z účasti na svatbě?

My jsme se brali v obřadní síni, kterou máme přes silnici, takže jsme tam došli pěšky. Hostinu jsme měli v restauraci ve stejné budově. Bylo to v červenci, takže jsme předpokládali hezké počasí, ale pochopitelně pršelo. Oddávající měla proslov na téma socialistické manželství, ale já jsem byla rozrušená a vůbec jsem ji neposlouchala. Kde se brali naši, to nevím, někde na úřadě. Bylo to v roce 1953, takže už sakra dávno. Ale maminka měla svatební kytku z bílého šeříku dovezeného z Holandska a na sobě kostymek, který ji síla babička a protože v naší rodině všichni všechno děláme na poslední chvíli, tak ji došívala obrubu sukně těsně před obřadem a zapomněla tam špendlíky, které si pak maminka zapíchla do nohou. Hostinu měli doma v našem bytě a můj táta tam učil nějakého malého maminčiny příbuzného stříkat vodu z vodovodu, což se kupodivu setkalo s velkou nelibostí celé rodiny. Omluvou mu budiž, že mu bylo teprve 24 a tedy mladická nerozvážnost. Taky mi maminka vyprávěla, že tátovi rodiče před svatbou přivezli na vozíku kůzle, že jako na hostinu. Strašně se divili, že to nikdo nechtěl. Babička tedy vařila celé menu včetně dorty, koláčů a drobného pečiva, ale kůzle nevyužila. Bůhví, kde skončilo. A ještě se u nás traduje, že příbuzní že Severní Moravy se divili, že nejsou žádné svatební koláče, protože u nich se pekly velké a u nás drobounké, které považovali za cukroví. Tak jenom nějaké historky ze starých časů.