Re: Soud a postižení

Zdeni,
trošku jsem se zakoukala do téhle diskuse o potratech a nestačím valit oči.
Samozřejmě, že budu znovu omílat stokrát tady vyslovené: nikdo ve svobodné společnosti nemá právo rozhodovat o tom, zda své počaté dítě donosím nebo ne. Už jenom z toho titulu, že ti, kteří mají tendenci takto rozhodovat už pak neřeší, co s těmi ve stresu z povinnosti donošenými nechtěňátky bude a pilátsky si nad nimi umývají ruce. Jsem matka malého syna vytouženého ještě dávno předtím než byl počat a jasně vidím, jak mu tenhle postoj prospívá, trhá mi srdce, když si pomyslím, že právě tenhle človíček by hned po narození měl být pohozen do nějakého sterilního a citově chladného kojeňáku, a pak přežíval v dětských domovech. Jako malá holka jsem měla pár kamarádů právě z děcáku a ačkoliv jsem vyrůstala jen s maminkou a sestrou, pamatuji se dobře na ten pocit hrozné lítosti nad nimi a mé neschopnosti pomoci jim. I na tu jejich celkem pochopitelnou závist a někdy i zlobu, že já mám maminku a oni ne.
A ta novorozeňata pohozená v popelnicích a malé týrané a znásilňované děti vás nechávají chladnými?
Podle Vašeho věku soudím, že jste si ještě neprodělala zkušenosti s mateřstvím. Já mám zkušenosti i s interrupcí, kterou jsem absolvovala právě ve Vašem věku. Věřte mi, že to byla velmi zlá zkušenost a rozhodně to není věc, kterou bych se chlubila, buďte však ujištěna, že ze všech řešení to bylo rozhodě to nejmenší zlo a dodnes jsem přesvědčena, že jsem se rozhodla správně. Na rozdíl od Vás jsem totiž niterně přesvědčena, že každý člověk má lidsky právo nejen na život, ale na důstojný život, a ten, bohužel, Vy a Vám podobní nejste schopni těm dětem, za které tak ohnivě bojujete, zajistit.
Mateřství je věc tak hluboce intimní, že nikdo kromě matky a otce dítěte nemá právo do něj mluvit.