| sojka+07+09 | 
 |
(19.1.2010 22:37:01)
ahoj,
zdá se, že mám v posledním měsíci výchovnou krizi a tak zakládám jedno téma za druhým. Moc by mě zajímalo, jak se projevuje u vašich dětí sourozenecká žárlivost. U nás totiž snad všemi v učebnici popisovanými způsoby. Má to tedy vývoj. Nejpve brala bráchu jako panenku nebo zajímavé zvířátko. Ale jak začal být trochu osobnost, tak začala dost žárlit a teď ho neustále podrobuje mazlení třetího stupně. Je to takové agresivní mazleníčko- vykřikuje tuli tuli a přitom mu nasazuje dvojitýho Nelsona a škrtí ho, nebo ho jakoby srandovně plácá. On už je na ní chudák alergický, jak se k ní přiblíží, tak už řve a protestuje. Všechny hračky mu vyrve z rukou a ještě ho s nimi někdy i přetáhne. Přitom já například dceři dovoluji určité projevy regrese- máme to jako hru a nevadí mi to- při mazlení jí musím nosit jako miminko, krmit jako miminko lahvičkou. To dělám ráda a je to takový náš rituálek. Ale přestala mi i sama jíst a v poslední době se už třikrát pokadila. Ne, že by měla nehodu, ale kouká na mě, evidentně kadí a prozpěvuje si při tom. A zapírá to. Zaujímá přitom stejný postoj jako brácha a jen v době, když už dostala noční plínku. Hodně moc se dceři věnujeme a navíc má babičku v domě, za kterou chodí kdy se jí zachce. Ta jí dává ještě jednu porci mazlení a péče navíc. Někdy nechávám mladšího doma a jdu na nějakou akci jenom s dcerkou. Spí se mnou přitulená v posteli. Nějak mám pocit,že víc péče jí věnovat nemůžu. Jaký vývoj to vzalo u vás ? A kdy se to začalo zlepšovat.
|
| remus | 
|
(19.1.2010 22:45:52)
Sojko, promiň, ale přijde mi, že máš starší dcerku rozmazlenou, je starší, tak se k ní i tak musíš chovat, jak nebudeš dělat věkové rozdíly, tak z holčičky budeš mít opět mimino, mám stejně starého syna a rozhodně neppije z lahve, nemá plínu, .. no prostě není miminko, tak se podle toho k němu i chováme, i když je mi to hrozně líto, že mi tak rychle vyrostl , jinak mám také starší dcerku, nikdy nežárlila, vždycky jsme se k ní chovali jako ke starší sestřičce, která pomáhá s miminkem jako velká holka a opravdu nebyl žádný problém!
|
| .vlad. | 
|
(19.1.2010 22:51:25)
Tinus, každé dítě je jiné a vyžaduje jiný přístup. Téměř všechny děti prodělají v jisté míře určitou formu vývojové regrese. To co popisuje Sojka, vůbec nemusí být zpočátku rozmazlenost, ale vyjádření úzkosti dítěte, které se neumí vyrovnat s pro něj zátěžovou situací. Samozřejmě, může nastoupit manipulace rodiči dítětem. Ale Sojčino dítě neznáme. A tlačit dvouleté dítě za každou cenu do pozice "ty už jsi velká, ta to zvládneš", může být krok stranou. Za sebe doporučuju knížku Jiřiny Prekopové Prvorozené dítě. Moc mi pomohla.
|
| remus |
|
(19.1.2010 22:57:38)
My jí do toho ale netlačili, vybrala si to sama, do ničeho takového bych jí neuvrtala, prostě jsme to probírali už během těhotenství a když se malej narodil, tak na roli starší ségry byla hrozně natěšená a pořád mu to i říká, jsou spolu hrozně srandovní, když mu vykládá, že je jeho starší ségra, co ho bude všechno učit a on přikyvuje a říká, no to jsi a já jsem mladší brácha, to je jasný, je s nima hrozná psina, jasně že se i hádají, ale většinou mu dcerka pomáhá! také netvrdím, že každému dítěti má mít někdo stejný přístup, zrovna ti moji drahoušci jsou toho příkladem, jeden je vodaa a druhý oheň, ale já svůj život podle žádné knihy neřídím, snažím se poslouchat své děti a najít tak správný přístup ke každému zvlášť, návody k tomu opravdu nepotřebuji, stačí je jen poslouchat!
|
| .vlad. |
|
(19.1.2010 23:04:43)
Tak to jsi šťastná žena 
Myslím, že všichni rodiče by chtěli, aby se jejich děti vzájemně respektovaly a doma byl klid, mír a pohoda. Jenže někdy to nevychází podle našich představ. Ale po vynalezení knihtisku, a v dnešní době i jiných moderních technologií, můžeme čerpat i ze zkušeností mnohých jiných. Já jsem za to vděčná.
|
| remus |
|
(19.1.2010 23:11:09)
No jestli máš děti konfliktní, tak se ti nedivím, já mám velkou výhodu v tom, že dcerka je "rozumná", malej má jinou povahu, ale když to vidí u ní, tak se to snaží opakovat, má v ní vzor, vlastně nikdy nechtěl dudlík nebo flašku, hned hrnek, od dcerky v 15-ti měsících odkoukal chození na záchod, protože si ho tam zásadně brala s sebou,... také ale musím podotknout, že jsem jí nedávala po narození syna do školky, zkusila jsem to, ale špatně nesla, že on je doma a ona ne, takže šla opět až v 5 letech.
|
|
|
|
| sojka+07+09 |
|
(19.1.2010 23:00:39)
vidíš, když si přečteš většinu psyhcologické literatury, tak tam najdeš,že přesně to starší děti nechtějí slyšet. Ony nechtějí slyšet, že mají být starší, rozumnější atd. Ony chtějí být pořád v centru pozornosti a hotovo. Já samozřejmě taky starší motivuju s tím, že ona je velká a tohle a tohle může, zatímco brácha je ještě mimino. Hodně mi pomáhá v domácnosti, protože je velká. To jí nechám i něčím trochu uškodit (něco upatlat, upéct cukroví a všude to tím zamazat), jen aby si užila ty svoje výsady. Velkou motivací je školka (kroužky), které miluje. Ale nemůže si pomoct, občas to nezvládá. A plína na noc skoro ve třech letech je naprosto normální. Normální je to minimálně do pěti let. Nevidím na tom nic nevyspělého ani rozmazleného.
|
| remus |
|
(19.1.2010 23:07:40)
no já právě žádnou psychologickou literaturu nečtu, tam naprosto záleží, na jaký narazíš názor, takže s tím jsem skončila, to, že má plínu, tak to neodsuzuju, i když tedy nikoho takového ve svém okolí nemá, ale to beru tak, že každé dítě je jiné, to tak prostě je, ale jestli má dcerka své kroužky a necháváš jí, aby ti pomáhala, tak já bych byla k vracení se k mimičím způsobům nekompromisní, je mi jasný, že jí nepochválíš, když se pokadí, ale není nějaký způsob, jak na ní, já vždycky říkám, že musím být neustále krok před dětmil jsem na ně věčně sama a jsou na mě prostě dva, no tak musím zvítězit já!
|
| sojka+07+09 |
|
(19.1.2010 23:12:29)
tak já znám dětí, které mají ve třech letech plínu na noc hafo. A upřímně nevnímám jako problém, že ji má. Regresi člověk nedovoluje, skutečně si myslím, že nemůžeš ovlivnit jestli nastane, nebo ne. To že u vás nenastala, a skutečně vám to přeju, je bezvadný a gratuluju. Ale nemyslím, že je to výchovou. Prostě, když ti dítě najednou regreduje, tak ty ho můžeš za to buď kárat a neurotizovat ho, nebo to přijmeš a čekáš až je dost zralý na to posunout se dál. To není žádná vědomá manýra, to dítě se opravdu posune v určitých věcech zpátky.
|
| remus |
|
(19.1.2010 23:17:20)
Jo, naše přestala chodit do školky, já už to tu psala, ale nepřistoupila jsem na ní na ústupky v chování v tom, co už uměla před narozením malého, fakt nevím, jak to co nejlépe vyjádřit a nepleť se tu plínu, já jí za to přece neodsuzuji, uvidíš u syna, jak bez ní bude rychle, když to uvidí u ségry, každé dítě je prostě jiné!!
|
| sojka+07+09 |
|
(19.1.2010 23:23:22)
OK, tak já už sem tu plínu nepletu. V poho. Odpovídám velmi rychle a některé příspěvky píšeme zřejmě současně. Jsem ráda, že se mnou diskutuje někdo, kdo má jiný názor než já, proto to tu zakládám.
V jedné věci se ale asi neshodneme, oprav mě prosím, jestli to myslíš jinak:
Já si myslím,že regresi se nedá zabránit, ta prostě nastane, je nevědomá, dítě nemá se svými pohnutkami kontakt a neví proč to dělá. Např. moje dcera, která normálně jedla lžičkou, chce najednou jíst na bráchově lehátku a chce krmit.
Jestli se nemýlím, tak podle tvého názoru bych mohla regresi zabránit, kdybych jí tyhle manýry nedovolila a víc jí motivovala tím, že je velká.
Já zase naopak tvrdím, že to by již tak žárlivému dítěti spíš přitížilo a projevy by byly horší.
|
|
| remus |
|
(19.1.2010 23:32:14)
Hele to nejde takhle zaškatulkovat, já mám s největší pravděpodobností dcerku úplně jiné povahy než je ta tvoje, na tu naší tohle zabíralo dokonale, dokonce se tak snažila, že se najednou naučila vázat i tkaničku u boty, jen aby to pak byla ona, kdo to tomu bráchovi ukáže , jen se snažím říct, že ty znáš své dítě nejlépe a víš, co na ní platí, prostě bych se snažila najít něco, co by na ní zabralo, prostě jí přechytračit, nic jiného mě nenapadá , to, že se snaží jít zpět, je podle mě naprosto normální, to určitě zkusí každé dítě, jde jen o to, kam jí necháš jít ty
|
|
|
|
| Evajs | 
|
(13.3.2010 20:33:36)
Nechci se míchat do diskuze, stejně už je asi starší, tak si to tady nepřečtete holky. Ale jak tak porovnávám názory sojky a tinus, tak mi přijde naprosto evidentní, proč se ten názor tak liší. Není to o ničm jiném, než o povaze těch dětí. Když máš štěstí, mají se rádi, rozumí si, tak si vůbecnemůžeš umět představit, co dokážou ty děti zlobivější. Jako u nás, já mám dva kluky o dva roky od sebe a je to mazec. Zrovna teď mají období, že si dělají jen naschvály, oba. Napodobují se navzájem, starší mladšího a mladší staršího. Takže zatímco skoro čtyřletý chce kakao z dudlíku, mladší touží po tom najíst se bez pomoci polívky, čehož není sice schopen, ale pomoct si nenechá, to začne hysterický řev. Oba jsou dost živí, neposedí ani chvíli v klidu, u ničeho nevydrží, takže se u nás celý den jen lítá, huláká a vzteká. Je to fakt dost na paličku, ale kdo nezažil, nepochopí a nemá právo radit. A plínu jsme na noc taky měli tak nějak do tří let a znám spoustu jiných, kteří měli i dýl.
|
|
|
|
| .vlad. |
|
(19.1.2010 23:11:05)
Sojko, s tím jak jsi psala, že některé starší děti nechtějí slyšet, že už jsou vlastně velké, to byla třeba pro mě zlomová informace. Velmi mě to překvapilo. Taky jsem pořád dcerce říkala, jak je šikovná, že mi může pomáhat a bla bla...ale o to ona vůbec nestála! Když jsem to akceptovala, strašně se to u nás uklidnilo. Potřebovala ujištění, že i s přítomností malého vetřelce se pro nic nezměnilo. Ale pravda, 4 roky nejsou 2. A jak psaly holky, míra žárlivosti se mění v čase, v závisloti na úrovni konkurence .
|
|
| MiladaL - Johi 3 roky, Tobík 1 rok | •
|
(27.2.2010 23:33:28)
Ahoj Sojko a ostatní,
to, co píše Sojka, mi tedy příjde normální. Moje dcera reagovala na narození synka stejně - naschvál se počůrávala, pokakávala, nechala se celé dny nosit (odmítala chodit), kojila se víc než brácha, začala dělat naschvály, kňučet, skučet a přestala si hrát sama, taky třeba několik dnů za sebou scény, že ji bolí prdelka (testy nic neprokázaly), taky nožičky, noční brečení a každodenní scény a naschvály a tak. Před narozením bráchy nic takového nebylo. Stejně jako Ty jsme se jí věnovali opravdu hodně. Taky mi asi půl roku po porodu bránila s kýmkoli promluvit naprosto nemožným chováním, kdy začala lézt po čtyřech, skuhrat a dožadovat se kojení, válet se po zemi a chovat se úplně nemožně. Dodneška trvá rozkňučenost, vyžadování neustále pozornosti a kojení. Dělá to hlavně mě, když je hlídá táta, babi nebo chůva, tak jsou oba v pohodě.
Chytrolíni, třeba jako tchýně, v tom vidí chybu v mojí výchově. Manžel je taky občas zklamaný, když přijedeme za jeho kamarády na Moravu a naše jinak šikovná dcera začne lézt po čtyřech a skuhrat, že chce k mamince kojit.
SOJKO, NO A CO. Ať si to starší dítě prožívá, jak chce. Koho bude za deset nebo dvacet let zajímat, že se dítě naschvál pokakávalo a že Ti dělalo naschvály? Vždyť je to úplně jedno. Proč hned všechno za každou cenu řešit? Vždyť to přejde samo. Záleží na jiných věcech, třeba jak budou naše děti schopny se svým životem v dospělosti naložit nebo jestli jsou zdraví a ne na takových kravinách, o kterých se tady bavíme. Strašně důležité je to, jak to prožíváš Ty. Pokud budeš mít pocit, že je to problém, tak to fakt problém bude.
Jsem sice taky dost alternativně zaměřená, ale tyhle řeči o separaci po porodu a následných problémech nebo o tom, že se odráží na dítěti psychický stav matky jsou vážně srandovní. Po narození druhého dítěte jsem šťastnější než kdykoli jindy. Obě děti jsou zdravé, já mám úžasného manžela a jsem šťastná. Moje dcera se rozhodla, že bude vzdorovat. Dělala to bez ohledu na okolnosti, ať jsem se jí věnovala, jak jsem chtěla. Nebyla spokojená ani se svým nejlepším kamarádem v létě na chalupě, přes bohatý program dělala akorát naschvály a skuhrala. Má na to právo, je to její rozhodnutí a ne moje chyba.
|
| Effelein | 
|
(2.3.2010 11:15:06)
Panebože, kéž bych si mohla do hlavy narvat to, co jste tady napsala. já to intuitivně vím a naprosto s tím souhlasím, ale tak těžko se mi to uvádí do praxe. Jsem senzitivní, ale zároven velmi temperamentní a dokážu se pořádně vzteknout. Jsem s tím smířená, ale občas je tedy vskutku těžké se zachovat při těch dvou dětech, tak jak bych chtěla já /a jak se mi to dařilo, když bylo dítě jen jedno/ a né můj jakýsi fixní vzorec zděděný po rodičích. Zvláště při stavech vyčerpanosti. /jsem bohužel na všechno "moderně" sama/.
Jak jste tvrdila, že to pokakávání není podstatné apod....vezmu to malinko zeširoka: Před nástupem do školky mi bylo naprosto jedno co si říkají o mém způsobu výchovy jiní lidé. Důležitá byla pro mě jen komunikace mezi mnou a mým dítětem. Velmi se mi to vyplácelo. Ovšem vstupem do státního zařízení má individuální výchova pozbyla trochu na objemu. Malý se musel učit kolektivním návykům. Které mu samozřejmě nemůžu dát já. Je od přírody svéráz, takže to šlo velmi zajímavě a ztuha. Bylo mi ho líto. Bylo mi špatně. Byla jsem těhotná. Od období vzdoru máme problémy s jídlem. Tam nejí de facto vůbec. Začlo se to příšerně řešit, až jsem musela učitelce říct, že to není její selhání, to že nejí, aby mi nakonec z kluka neudělala chlapce naprosto a ve všem problémového/nakonec jí totiž vadilo i to, že čůrá v sedě-a to je přece u kluka nenormální; zatímco mě málem mohli ovívat/. Ředitelka přidala monologem o tom, jak mám být ve výchově důsledná /přitom slovo důslednost je slovo obecně pro matky proklaté-zvláště pro matky perfekcionistky:)a zároveň...svědomí mé zelo téměř čistotou/no a že se jinak narozením sourozence zblázníme....super. Do toho mi tchýně napsala, jak se mu absolutně nevěnuju, specificky vyjmenovávala činnosti, co máme dělat-třeba hlavně se smát-....zatímco zrovna ten den jsme se synem dělali úplně vše co shodou okolností napsala. Proč to pitvám - uvědomila jsem si, že vstupem do společnosti nám začíná jakési nové zajímavé období a to, že mě jaksi nutí něco po očku sledovat, co si teda ti lidé myslí, byť mě to nezajímá. Vzpomenme,kde je v tomto německo-dáte dítěti výchovný pohlavek a soused volá sociálku. A kdo nezažil náročné vzdorující dítě a vyčerpanost na entou nikdy nemůže pochopit, proč překračuji mé ječící dítě v restauraci a odcházím pryč. proč mám takové a makové taktiky. Jediné na co se takoví lidé zmohou, tak místo podpory na jednoduché plkání o tom, jak je děcko nevychované. A pak jsou tady lidé zlí ajiní, kteří už mohou něco vytropit. Přiznám se, že mě to někdy fakt mrazí.
Po narození sourozence se mi po dvou měsících začal pokakávat. Bojovali jsme s tím před rokem a půl skoro pět měsíců a velmi jemně a taktně. ted už moc jemná nejsem - nemám sílu, není čas, nemůžem si to dovolit. Možná bych neměla vyhrožovat vařechou a je mi to líto, navíc já mu ani nejsem schopna nabacat, když nevidím absolutně červeně. Můžou ho z té školky vyhodit, pokud to bude trvat dlouho. Co mám dělat? Přestal úplně poslouchat a radši by se nechal zabít /nadneseně řečeno/, než aby poslech. na něj opravdu NIC nezabírá. Ani fyzické tresty, ani studena sprcha, nic.. naopak se ještě víc stáhne a nespolupracuje. Někdy se třese jakoby strachem, ale někdy je také v tomto stavu se do tří sekund usmát. Každé ráno máme dostatek času na přípravu, každé ráno musíme spolu bojovat. Vybere si úplně cokoliv-třeba že nechce tamten svetr apod. Je to blbé, protože člověk který jej vozí spěchá do práce. takže....co mám dělat. nemůžu dělat jakože nic, že si vybral vzdorovat, tak ať vzdoruje/nebo můžu?/....já jej chci přijímat, miluju jej,....ale musí aspon rámcově poslouchat, nemohu přijmat jeho TOLIK vzdorné chování. on nemůže přece ovládat mne! Jinak se totiž fakt zblázníme, jakože už máme ťupínky na žaludku. Kdo má zkušenosti a názor, řekněte, pomozte, děkuji všem.
|
| Jedůfka / 99,00 | 
|
(3.3.2010 7:17:24)
Effelein, moc ti rozumím. Mám kluky 13 měsíců od sebe. Ten starší sice na miminko klasicky nežárlil, na to byl věkový rozdíl zřejmě příliš malý, nicméně náročné to s nimi vždy bylo nesmírně, protože vždy měli ta svoje vzdorovací a náročná období na střídačku, když už se to u jednoho zlepšilo, začal druhý s něčím jiným. Ranní odchody do školky byly každé ráno hororové, každé ráno jsem se probouzela se scvrklým žaludkem a nervózní, co zase bude. Než jsem druhému pomohla se oblíct, první byl vztekle svlečený, tyhle boty tlačily, tamty nechtěl, protože byly nové. Na cestách jeden vystartoval a vzal dráhu, druhý se zastavil u každého kamínku. Žádná cesta, hra, společná aktivita neproběhla bez problémů - neustálý vztek, vzdor, nesouhlas, nepřizpůsobivost. A naprosto "moderně" jsem byla s nimi taky věčně sama.
Teď už jsou větší, jsem ráda, že to "malé" období máme za sebou, bylo to nesmírně vyčerpávající, i když náročné je to pořád, jen jinak, rad ale moc nemám. Snad jen zaměřit se na ty nejpálivější věci a ostatní nechat plynout. Se vzdorem toho moc nenaděláš, musí se to přežít a jednou to opravdu přejde a zcela jistě je lepší se nenechat rozhodit, jak to ale udělat, jsem ještě nezjistila. Najít školku tolerantní, kde tě nebudou pořád poučovat, pokud to nejde, tak jim rezolutně říct, že děláš co umíš a víc opravdu nemůžeš, že nepotřebuješ poslouchat výčitky, ale naopak pomoc a spolupráci.
Držím palce, ať máte náročné období co nejdříve za sebou. 
|
| Effelein |
|
(3.3.2010 17:40:54)
I připuštění si vlastní nedokonalosti je povzbuzující ;)děkuji za vaši zkušenost. Napadlo mě pár taktických bodů.
bod A/ umět odpočívat, neunavně stále vytvářet stálejší režim; bod B/ nenechat se vytočit  ;/dítě nebohé je menší a "hloupější" než já,že ano:))/ bod C/ zabavit; bod D/ mazlit se a motivovat staršího nečím neodolatelným:)/nové autíčko mi visí v obalu na dvířkách klíčenky a malý má z podmínky,že sní polívku ve školce naprostý záchvatek/...hm...pouze přemítám. nevím zcela jistě kde ukradnout ten čas na nějaký odpočinek, když si občas ani na záchod nedojdu, byť je to asi jeden z nejdůležitějších bodů. Asi se člověk musí naučit být taky trochu větší sobec a prostě děti řvěte si jak chcete, když chcete.  Ano a bod E/ koupit tunu Pikaa. /samozřejmě pro mne:)/
|
| Archciba | 
|
(4.3.2010 12:38:06)
Efelein, píšeš skoro jako bych psala já.
Dcera ještě tedy do školky nechodí, ale cokoliv vymyslím co bychom mohli dělat, tak nechce, nic nejde, nic nemůže sama, hračky jí nezajímají, vše musí s mámou. K tomu 4 měs. mimino (momentálně nemocné).
A do toho můj manžel, který si myslí, že když jsem celý den doma, tak nic nedělám a on chudák musí vztávat do práce  No prostě jako další dítě   Občas mm pocit, že na děti žárlí
Co s tím??? Vím co by to chtělo, ale nějak se mi nedaří to aplikovat
Víc pozornosti, pochopení, lepší program, ... Ale kde na to vzít energii?
Teď sedím u netu, protože už jsem tu "vybuchla". Prostě už jsem nemohla. Dcera si hraje s panenkou a mimčo leží na dece u hraček.
|
|
| MiladaL - Johi 3 roky, Tobík 1 rok | •
|
(5.3.2010 0:24:43)
Ahoj Effelein,
mám dost malé děti a vzdory starší po narození Tobíka (pokakávání atd) popisuji v této diskusi na jiném místě.
kromě toho mám velmi zaměstnaného manžela, babičky téměř nefungují a pracuji na poloviční úvazek.
scény se školkou, co popisuješ, musí být náročné na psychiku, zvlášť přístup učitelek.
já osobně řeším skuhrání a vzdory takto: NEUSTÁLE musí být nějaký program, a to společně s jinými dětmi. v období akutního vzdoru jsem zjistila, že pobyt doma vede akorát k tomu, že nejsem nad věcí a několikrát jsem na Johi řvala. a já si tedy rozhodně nepřeju, aby si mě děti pamatovaly jako řvoucí a nervozní matku. z vlastní zkušenosti vím, že toto děti rozhodně nepochopí a ani neodpustí. a pokud už mám věnovat svůj čas a peníze mateřství, tak chci, aby z toho něco bylo a ne poslouchat za pár let reklamace, které jsou evidentně o rodičovském selhání.
takže: pokud možno nebýt doma vůbec - návštěvy, kroužky, společné výlety. i když dítě hysterčí i při těchto příležitostech a s miminem je to náročné, energie nakonec vydám daleko méně, než když jsem s dětmi doma. Ale hlavně: jsem venku nebo na návštěvě s kámoškou, která má zpravidla podobné zkušenosti, takže vím, že nevybouchnu a neprovedu nic, čeho bych potom mohla litovat, protože jaksi ve dvou se to více táhne. navíc s kámoškou můžeme na střídačku uvařit a vzájemně se pozvat. Dvě starší děti (jedno moje a jedno od kamarádky) plus malý kojenec se zabaví snáze než jedno batole s kojencem doma - batolata navedu na hru, nebo si hraju s nima, kojenec si hraje v novém prostředí s novými hračkami.
na odpočinek mi moc času nezbývá, zvlášť při té práci, kdy pracuji dost po večerech a nocích. představuju si, jak budu odpočívat a co budu všechno dělat, až budou děti starší.
mazlení je taky dobrý, ale není to samospásný. já jsem starší dítě kojila půl roku víc než novorozence a nosila ho venku stále, ale žádným vzdorům to tedy nezabránilo. kojím ji do dneška, ale samotná tělesná vazba na mě jako matku nemá podle mě na procesy vzdoru žádný vliv, alespoň u nás. tím ale nemyslím, že se dítě nemá mazlit, to určitě ne.
|
| Effelein |
|
(17.3.2010 18:48:30)
MIlado, Archcibo, moc vám děkuji za reakci
|
|
|
|
|
|
| Evajs |
|
(13.3.2010 20:43:07)
"Dělala to bez ohledu na okolnosti, ať jsem se jí věnovala, jak jsem chtěla. Nebyla spokojená ani se svým nejlepším kamarádem v létě na chalupě, přes bohatý program dělala akorát naschvály a skuhrala. Má na to právo, je to její rozhodnutí a ne moje chyba."
Milado, děkuju....Tohle jsem ještě nikde neslyšela, ale strašně se mi teď ulevilo! Zkusím si na tebe vzpomenout při běžných denních situacích. Je to přesně, jak říkáš. Můžu se snažit do úmoru, ale s Kubou to nehne a já mám pak pocit absolutní marnosti, že se snažím o něco, co nemá vůbec žádný efekt. Tak si teď zkusím vždycky říct, že má na to právo, když se tak rozhodl. Teda jestli to bude fungovat i v afektu, protože on jak mě kolikrát vytočí, tak mám skoro tmu před očima...tak uvidíme, každopádně díky i když to nebyla rada určená pro mě..
|
|
|
|
|
| sojka+07+09 |
|
(19.1.2010 23:03:03)
tak to je danielo přesný, malej začíná chodit kolem nábytku. Dostane se i na její poklady a je šíleně charismatický, pořád spojený, neproblematický dítě (přes den, v noci řve). Je to konkurence jako hrom. A malá umí pít z hrnku už dávno, ale z flašky taky ráda. Uveď Tinus prosím jediný argument, proč je to rozmazlenost.
|
| remus |
|
(19.1.2010 23:14:54)
No ale to jsi mě nepochopila, já nemyslela konkrétně flašku nebo plínu! To jsou asi rituály, které máte zavedené, já chtěla říct, že se pomocí nich snaží jakoby vrátit a snažit se být bráchou a nechat se z jejího pohledu rozmazlovat, protože to u něj vidí, já nevím, jak to mám lépe napsat!
|
| remus |
|
(19.1.2010 23:33:14)
Danielo, já malýmu také říkám, že je moje miminko, i když mu jsou skoro tři!
|
| Yuki 00,03,07 | 
|
(19.1.2010 23:46:40)
a já to říkám i svýmu 9letýmu, když se přijde pomazlit a on klidně řekne, že je taky ještě miminko
a má pravdu, je stejně můj a stejně se o tom potřebuje ujišťovat.
|
|
|
|
|
| Linda | •
|
(19.1.2010 23:23:46)
My máme sice prvního kluka, ale to s tou rozdílností povah (on hloubavý nervík, dcerka vyrovnaný smíšek) sedí. Nicméně draci oba. Nejhorší to bylo okolo roku mladší, nějaký ten měsíc si to sedalo a teď už začínají být parťáci (malé budou brzy 2:)), i když pořád dostane občas na frak, když mu (ať už záměrně či nikoli) ničí jeho výtvory (lego, výkresy apod.)
I na počůrávání tenkrát došlo, přestože byl dávno bez plen.
Myslím, že teď se u něj dostavil pocit, že ségru si může sem tam masit jenom on, před ostatními jí chrání do roztrhání:)...
|
|
|
. Ale ten náš věkový rozdíl je opravdu malý. Ta naše cácorka byla skutečně ještě miminko, když se malej narodil
V její náručí
Rodinné léto plné dobrodružství: Objevte zábavné a hravé aktivity Horského resortu Dolní Morava
Valdštejnské slavnostiJičín 
Divadlo v parkuPraha 4 
Ferda mravenecLitoměřice 
Kurátorské provázení v Botanické zahraděPraha 8 
Pohádkový park na SychrověLiberec 
Valdštejnské slavnosti
Divadlo v parku
Ferda mravenec
Kurátorské provázení v Botanické zahradě
Pohádkový park na Sychrově
Bramborová roláda s masem/Simča, dcery *1988 a 1997
Košíčky Mon Cheri/Simča, dcery *1988 a 1997
Čokoládový krém/Simča, dcery *1988 a 1997
Churros/Simča, dcery *1988 a 1997
Banánové omeletky/Simča, dcery *1988 a 1997
Brusinkový punč/Simča, dcery *1988 a 1997
Pedrocotta (smetanový dezert s želé Pedro)/
Citronový gel a krém (Lemon curd)/Simča, dcery *1988 a 1997
Tvarohový chesecake/Simča, dcery *1988 a 1997
Dýňoví šneci/Simča, dcery *1988 a 1997
Pedrocotta (smetanový dezert s želé Pedro)