| Cirinka | 
 |
(31.5.2009 16:22:39)
U mně mizerně, kdybych měla zlomenou páteř, budou to všichni brát mnohem líp, když řeknu, že mám posttraumatickou stresovou poruchu a projevuje se to tak a tak, přijde mi, že půlka lidí si myslí, že každá psychická nemoc je rovnou schizofrenie a druhá půlka zas, že si to vymýšlím, abych byla zajímavá....proč je tak "neslušné" mít nemocnou duši????
|
| Nana*81 | 
|
(31.5.2009 16:43:26)
Inu, prostě jsme za pošuky. Blázni. Tak v rámci osvěty můžeš okolí vysvětlovat, co to je, a dávat tím najevo, že se za to nestydíš. čím to budenormálnější, tím víc lidí se bude léčit dříve a ne až když je nejhůř. Depresí trpí každá pátá žena. To není málo.
|
|
| Denča7 | 
|
(31.5.2009 16:44:29)
Ahoj, sice přesně nevím, co přesně znamená tvá porucha, nemoc, (můžeš mi to přiblížit?) ale chci napsat, že sranda to není, je to mnohem horší než zlomená noha. Můj velmi blízký člověk prodělal laktační psychozu, všichni si mysleli, že je líná, neschopná, otravná, hypochondr...až šlo o život, všichni zpozorněli.
Ten, kdo se posmívá, neví o čem je řeč, nezažil na vlastní kůži. řeší to zlehčováním, což je hodně nepříjemné.
|
| Cirinka |
|
(31.5.2009 16:55:08)
Denčo ty moje příznaky jsou takovýhle:
Depersonalizace je psychický symptom s širokou škálou projevů. Nejobecněji řečeno se vyznačuje zdáním neskutečnosti sebe sama.
Zahrnuje tyto vybrané projevy: Vlastní existence, já anebo tělo se jeví být neskutečné, nereálné, neexistující, nevlastní, cizí. Od svých psychických a tělesných pochodů se osoba cítí být oddělena, odcizena, izolována. To se může týkat všech smyslových modalit - když se např. něčeho dotýká, je to jakoby se toho dotýkal někdo jiný; když mluví, slyší mluvit jakoby někoho cizího apod. Někdy se lekne při pohledu do zrcadla, neboť místo sebe sama vidí v zrcadle jakoby někoho neznámého. Může se cítit odhmotněná, jakoby nestála pevně na zemi, ale nadnášela se - jakoby její tělo bylo zhotoveno z prázdna, vzduchu nebo třeba vaty. Může trpět strachem, že každou chvíli zmizí, zešílí nebo zemře - jakoby se v nejbližší chvíli měla oddělit její duše od těla nebo se již oddělila. Časté jsou také pocity ztráty kontroly - osoba má dojem, že neovládá svoje tělo a jeho části, připadá si např. jako loutka bez vlastní vůle nebo jako pozorovatel spíše než činitel svého života. Sama sebe může prožívat jakoby byla stroj, robot nebo automat.
Příznačné je také změněné vnímání času (běží mnohem rychleji, jindy naopak velmi pomalu), změněné vnímání těla a prostoru (zvětšuje se nebo zmenšuje), ztráta smyslu pro tělesné hranice, ztráta nebo otupění emocí a empatie, ztráta životní motivace, ztráta smyslu pro důsledky svého chování, zhoršená soustředěnost, paměť a představivost, smyslová otupělost, závratě, mimotělní zážitky aj.
Depersonalizaci často doprovází derealizace, která se ji podobá, ale týká se vnějšího okolí, hmotných objektů a druhých lidí. Obě se mohou vyskytovat i nezávisle na sobě. Osoba v průběhu derealizace prožívá okolí jakoby nebylo opravdu skutečné a reálné. Zdá se jí např., jakoby žila ve snu. Okolní svět se jeví jako by stál za oponou, sklem, mlhou nebo záclonou. Může se zdát plochý a dvojrozměrný podobně jako kresba na papíře nebo obrázek na monitoru počítače. Nebo jakoby se celý život odehrával v televizi nebo kině a osoba jej sledovala jen jako pasivní divák. Dobře známá místa mohou být najednou prožívána jako cizí a neznámá. Blízcí lidé se mohou rovněž zdát cizí. Druzí mohou být vnímáni jako stroje, roboti či jako herci na divadelním jevišti. Osoba může mít pocit, jakoby věci kolem ní nebyly hmotné a skutečné, jakoby se jí jen zdály nebo doopravdy neexistovaly.
Depersonalizace a derealizace bývají často spoluzažívány s celou řadou jiných psychických poruch a symptomaticky se s nimi překrývají. Vyskytují se společně s depresí, úzkostí, se záchvaty paniky, s poruchami příjmu potravy, posttraumatickou stresovou poruchou, obsedantně kompulzivní poruchou, poruchami osobnosti aj. Žádná z těchto poruch však nepředurčuje přítomnost symptomů depersonalizace a derealizace ani jejich intenzitu, což podporuje koncepci depersonalizačního a derealizačního syndromu jako samostatné poruchy s nezávislým průběhem.
Okolí na postižené osobě zpravidla přítomnost syndromu nerozpozná. Ta může být přes obtížnost svých psychických stavů docela dobře sociálně adaptovaná. Otupění či ztráta emocí a empatie může nicméně komplikovat navázání a udržení partnerského vztahu a poruchy v kognitivní oblasti mohou zhoršit pracovní výkon nebo dokonce způsobit pracovní neschopnost.
|
| Denča7 |
|
(31.5.2009 17:04:48)
Slyším o téhle nemoci poprvé, je to opravdu záludnost. V žádném případě to není sranda. Jsi ale dobrá, že o tom dokážeš mluvit. Můj tatínek trpěl maniodepresivní poruchou (bipolární afektivní porucha) všichni ho měli buď za genia, nebo alkoholika. Bl to vrcholový sportovec, překonával své rekordy, až plival krev. Hodně cestoval (Aljaška, Nový Zéland, Skandinávie...ČR a SR, křížemkrážem) PAk se utápěl v depresích, míchal to s alkoholem, a tak to šlo několik mnoho let a intervaly se stupňovaly. Až jednoho dne ve spánku zemřel.
Nechtěl s tím bojovat. Když měl mánii, byl to úžasný člověk, nespal, sportoval, plánoval, realizoval - v této fázi by nikdo neřel, že je nemocný. Léčit se odmítal, utekl z léčebny, z nemocnice... a pak padl na dno a pokud vylézal ven (první dva tři dny), lidé ho měli za alkoholika, ale pak týdny trávil doma sám, hleděl do stropu. Vypnutý mobil, dveře neotevíral, klíče v zámku...až třeba za 14 dní jsme ho já nebo babička našly zuboženého a dávaly dohromady. Za 3 dny byl opět na opačné straně břehu....
|
| Cirinka |
|
(31.5.2009 17:19:49)
Denčo to je smutný....
Lili to zní zajímavě, vyzkouším 
jinak já to mám jako následek velmi hnusného několik let trvajícího stresu jako prase......
|
| Denča7 |
|
(31.5.2009 17:39:43)
to je hrozné, co dokáže stres...přiznám, tento školní rok se to na mě celkem dost nahrnulo (smrt dědečka, krátce na to otce, stresy v práci, škole, doma a navíc permanentní strach o dítě, které jde z nemoci do nemoci, až se přiško na mononukleozu) v této době je to už vše lepší, klidnější, školu jsem zvládla, práci vysněnou našla, dítě se uzdravuje, ale byly chvíle, kdy jsem jen a jen brečela a říkala si, že bude líp, když ... nebudu.
Chápu, i když se nemohu zcela vcítit do tvé situace, ale chápu jak ti je, trápí tě to, chceš to zvládnout, což je strašně těžké a ještě abys nevypadala před okolím jak hypochond, tak to ti asi sil moc nedává. Co na to manžel, máš děti? možná jsem to přehlídla.
|
|
|
|
| Lili | •
|
(31.5.2009 17:12:17)
Cirinko, nejsem odborník, ale občas zabrousím i na ezoterické servery a tam je něco podobného popisovano jako nedostatečné uzemění člověka.
Doporučují se koníčky, které člověka hodně spojují s matérií jako třeba plácání keramiky, pletení z proutí atd...prostě jakoby snést se zpátky na zem prostřednictvím smyslových požitků a navázáním kontaktu s hmotou.
Nevím, docela mi to dává logiku. Když člověk něco hněte nebo zpracovává rukama- možná i zahrádkaření - tak se nemůže cítit oddělený a oddosobněný tolik od hmotného světa.
Třeba je to blbost, třeba ne.
A obecně v Cechách je jednak malé povědomí a zaostalost v téhle oblasti a za druhé jsou lidi, co tohle prostě nepochopí - třeba příznaky deprese. Můj muž když jsem mu to jednou čistě teoreticky vysvětlovala, tak se na to kouká skoro jako na osobní selhání. Prostě kdyby mě po porodu bývala postihla laktační psychoza, obávám se, že by to taky vysloveně nepochopil.
Což je blbé, jsou nemoci, kdy dotyčného musí poslat k lékaři jeho okolí, protože on kolikrát není schopný náhledu na sebe sama.
Jak říkám, v CR je v téhle oblasti pořád ještě zaostalost.
|
| Winky | •
|
(31.5.2009 20:20:14)
ano, slyšela jsem něco podobného - zajímám se o hipporehabilitaci, jejíž známější forma - hipoterapie - se sice zaměřuje spíše na pomoc tělesně postiženým, ale existuje i takzvané "psychologicko pedagogické ježdění" které se využívá právě pro práci s klienty kteří trpí nějakou psychickou poruchou, popř. se léčí třeba ze závislosti atp. Spočívá to v péči o koně dle možností klienta, nebo třeba i jen hlazení a krmení, a i v ježdění. Právě ten kontakt s živým tvorem, jeho tělesným teplem, jeho pohybem, jistá zodpovědnost kterou kůň na sebe bere pokud má jezdce na hřbetě... to vše pomáhá k "prolomení" nějakého zacykleného psych. stavu.
|
| Cirinka |
|
(31.5.2009 20:27:12)
Nechystám se přímo na pedagogické ale jen na normální ježdění,sice bude pro mně nejspíš psycho doject tam busem, ale to je fuk,moc se těším ...příští neděli
|
|
|
|
|
|
| Teraza Horáková |
|
(31.5.2009 17:26:51)
až v době deprese jsem zjistila, kolik lidí s ní bojuje a kolik lidí má depresi, aniž by o tom věděli.
Fakt, za tu dobu asi 4 v okolí. Neidentifikovatelné bolesti hlavy, zad, krční páteře bez příčin, třesy, divné pocity, panické chování.
To chce čas, okolí si zvykne. Nakonec, ve světě je pomalu móda mít své terapeuty. Držím palce, ať je okolí tolerantnější.
|
| Denča7 |
|
(31.5.2009 17:41:31)
Terri, tyhle pocity pržívám stále. Už jsem opravdu uvažovala o návštěvě odborníka.
|
| Teraza Horáková |
|
(31.5.2009 17:44:02)
tak já jsem lítala rok. Magnetická rezonance, podezření na roztroušenou sklerózu, EEG, EKG..... nikde nic.
pak jsem si to našla na internetu, vyrazila k psychiatrovi a za další rok bylo po problému. Jsem přes půl roku bez antidepresiv.
|
|
|
|
| Raději odhlášená | •
|
(31.5.2009 18:47:55)
Já nevím proč to lidé neberou, nechápou, nebo snad nechtějí? Sama trpím chronickou endogenní depresivní poruchou, což znamená, že se od 15ti let cítím jako outsider a posledních 10 let se s většími či menšími úspěchy ambulantně psychiatricky léčím. Okolí to bere tak, že ten kdo zažil sám, nebo v blízkém okolí, ten chápe. Ten, co nemá potuchy oč se jedná, pro toho jsem cáklá, divná, hypochondr, co roupama už neví co by ... I v diskuzi Deprese na tomto servru jsem se setkala s nepochopením. Konec konců, to že nejsem pochopena a nechodím ke cvokaři 2x za měsíc pro legraci, dokazuji tím, že se stydím napsat pod svou přezdívkou, ač tu diskutuju už několik let a dost lidí mne tu zná.
|
|
| Lizzie | 
|
(31.5.2009 18:55:47)
Lidi na to nejsou zvyklí. Mně třeba trhá uši, když se říká: ,,blázinec". Nemám to ráda. A nikdo nevidí, že tam nejsou jen nebezpeční lidé, ale i anorektičky nebo ti, co špatně nesli určitou životní situaci. Myslím, že lidi si stále neuvědomují, že to může potkat kohokoliv z nich. Jak píšeš - když mě srazí auto a budu mít zpřelámané nohy, budou mě litovat (pokud pod to auto neskočím). Když upadnu do deprese nebo něco nezvládnu a podřežu si žíly - jsem pro velký okruh lidí odepsaná:/
Jinak jsem se sama potýkala jeden čas s něčím menším, leč pěkně nepříjemným...a vyslechla jsem si, jak jsem divná. Teď znám mnohem víc lidí se stejným problémkem a je mi fajn.
|
| Teraza Horáková |
|
(31.5.2009 19:11:07)
Lizzie, byla jsem také. Ne, nic mi nechybělo, jen Serotonin 
když už mně štvali, říkala jsem, že jsem "haf".... manžel z toho má legraci dodnes.
Radím vytisknout info z netu, najdete jich fůru a pokud nechápou ti nejbližší, nastudovat, poučit.
|
| Lizzie |
|
(31.5.2009 19:14:42)
Terezo,
taky jsem o tom dřív uvažovala, možná jsem to měla udělat. Ale hodně mi pomohlo, když jsem poznala, že tím trpí i někteří mí velice blízcí přátelé - tak jsme se vzájemně podporovali. No, naučila jsem se s tím žít. Ale strašně mě mrzelo, když se na mě i blízcí lidé, co mě měli a mají rádi, koukali trochu jako na blázna, protože to prostě nechápali. To se na ně snad člověk nemůže ani zlobit.
|
|
|
|
| Cirinka |
|
(31.5.2009 19:03:37)
No, mě se to dost zhoršilo posl.dobou, smrt velmi blízkého člověka, škola, jedna velká životní změna....záhul i pro zdravého člověka...
A ten tříletý stres se týkal psychického i fyzického týrání...
|
| monika | •
|
(31.5.2009 19:28:48)
ja sama stravila v Psych.lecebne nekolik tydnu pro deprese/nekolikalete a tezke/, par let jsem se lecila a na to vse a dalsi, me okoli zareagovalo ruzne... ziskala jsem par novych pratel a hlavne poznala, kdo je opravdovym pritelem a kdo se jen tak tvari.... zjistila jsem take, ze spousta lidi ma psychicke problemy a treba i tim, ze ja o svych relativne otevrene mluvim/samozrejme ne hned a s kazdym v napr.v autobuse/ dokazu trochu pomoci ci podporit... myslim, ze v CR se porad malo mluvi o tom co jsou psych.onem, jak se leci a jak s nimi clovek muze relativne normalne zit a napr.neohrozovat druhe. V TV se vetsinou zverejni jen nejaky pripad sebevraha, schizofrenika co neco podpalil ci psych.nemocneho co ohrozoval sve okoli....a nebo naopak obrazky z lecebny kde se plouzi divni lide v teplacich...
|
|
| mijaaa | •
|
(31.5.2009 21:57:24)
jsem na tom hodně podobně, několik let setrvávám ve svazku na houpačce, ve zlaté kleci s pocitem, že jsem nula, ačkoliv jsem při mateřské dělala a dodělala VŚ,mám super místo, smrt v rodině, nemoc dítěte,...no a zažívám stavy kdy se nemůžu radovat, jsem stále ve stresu, usínám ve stoje, v noci nespím. podím se, jsem studená jak žaba a na venek jsem ta nejvyrovnanější paní co existuje. Nevím, jak dlouho to jde vydržet. Jen nevím, kde mám vzít sílu, na to odejít a začít znovu.
|
|
|
| Cirinka |
|
(31.5.2009 19:50:07)
Btw s tím, co mám, se nic moc nedá dělat, nejvíc pomáhá naučit se s tím existovat :-(
|
|
|
V její náručí
Břevnovské posvíceníPraha 6 
Biskup Tobiáš z BenešovaBenešov 
Floria podzimKroměříž 
Krása Smetanovy hudbyMělník 
Pocta Zuzaně NavarovéPraha 2 
Břevnovské posvícení
Biskup Tobiáš z Benešova
Floria podzim
Krása Smetanovy hudby
Pocta Zuzaně Navarové
Bramborová roláda s masem/Simča, dcery *1988 a 1997
Košíčky Mon Cheri/Simča, dcery *1988 a 1997
Čokoládový krém/Simča, dcery *1988 a 1997
Churros/Simča, dcery *1988 a 1997
Banánové omeletky/Simča, dcery *1988 a 1997
Brusinkový punč/Simča, dcery *1988 a 1997
Pedrocotta (smetanový dezert s želé Pedro)/
Citronový gel a krém (Lemon curd)/Simča, dcery *1988 a 1997
Tvarohový chesecake/Simča, dcery *1988 a 1997
Dýňoví šneci/Simča, dcery *1988 a 1997
Pedrocotta (smetanový dezert s želé Pedro)