| sojka+07+09 | 
 |
(29.10.2010 12:34:17)
zdravím,
na tohle téma mě přivedl dnešní rozhovor s tchýní, která trvala na tom, že zítra vezmu děti na hřbitov aby se podívaly na hrob někoho, kdo zemřel před dvaceti lety. Moje dcera je velmi citlivé dítě, kterému jsme horko těžko vysvětlili, že zemřela naše milovaná prababička. Je to už třičtvrtě roku a dcera o tom chce mluvit každý den, pořád se přesvědčuje o konečnosti smrti o tom, že se babička nevrátí, o tom, že opravdu do nebíčka nevedou schody a že ona nemůže sejít zpátky na zem. Vím, že je to normální, že děti se v určitém věku začínají o smrt zajímat. Proto s ní na tohle téma mluvím kdykoliv chce a ukazuju jí fotky. Vysvětluju jí, že když někdo zemře, tak na něj jeho blízcí pořád myslí, tak jako my na prababičku. Myslím, že takhle je to pro dceru v pořádku, i když moje máma mi vyčítá, že jsem to dceři vůbec pověděla, že jí to vykolejilo. Nevykolejilo, jen má potřebu o tom mluvit. Ovšem na hřbitov bych jí zatím vzít nechtěla, hřbitovy vnímám jako něco pro příbuzné, aby měli jít kam zavzpomínat, ale to já nepotřebuju, myslím na svoje drahé zesnulé pořád. Když vařím omáčku, hned si s láskou vzpomenu, jak mě to babička učila. Dcera ještě není dost vyspělá na to, abych jí dovedla vysvětlit, že duše odchází do nebe a tělo zůstane v hrobečku. A ona se jen tak s nějakým vysvětlením nesmíří, ona je velmi bystrá. Vím, že tohle, by jí opravdu vyvedlo z míry. Tchýně je ovšem opravdu uražená i když jsem jí vše vysvětlila a řekla jí, že příští rok už to bude jinak.
Ale přemýšlím o tom jak dnes přistupujeme ke smrti. Na jednu stranu voláme po tom, aby byla smrt znovu vnímána jako něco přirozenýho, co se neděje v nemocnicích, v ústavech odstrčené od bližních. Na druhou stranu aby se malé dítě dovedlo s něčím takovým vyrovnat a jít třeba na pohřeb k otevřené rakvi nebo k umírajícímu člověku, muselo by být podle mě přirozeně svědkem rození a umírání, tak jako děti třeba před 300 lety. Muselo by být svědkem běžné a naprosto samozřejmé péče o těžce nemocného člověka v domácnosti. Dneska už se rodí v porodnicích, nemocní většinou umírají v nějakém "ústavu" a čím častějc se to děje, tím obtížnější pro nás je se s konečností života vyrovnávat. Já jsem se v osmnácti letech starala o nemocnou sousedku a jednou ráno jsem jí našla mrtvou. Byl to pro mě naprosto šokující zážitek, přitom se to dalo očekávat a bylo jí 90 let a chtěla zemřít.
Co by se podle vás muselo změnit, abychom se s tímhle dovedli vyrovnávat lépe ? Jak úplně malým dětem- do čtyř let vysvětlujete smrt ? A berete je na pohřby ? Chodíte s nimi na hřbitov ?
Omlouvám se za těžké téma, ale myslím si, že by to nemělo být tabu.
Diskutovat přijdu až večer.
|
| MarkétaP + 4 dcerky | 
|
(29.10.2010 12:40:17)
Na hřbitov s nimi chodím, bydlíme hned vedle jednoho krásného, takže i jako procházku a sice to nevyhledávám, ale když narazíme třeba na hrob malého dítěte nebo na sérii hrobů komunistických obětí, snažím se o tom přijetelně mluvit. Na pohřeb své babičky jsem je vzala, i jako malé (2.5 a 0.5 roku) a vzala bych je na každý pohžeb někoho blízkého. Na hřbitovy příbuzných nejezdíme nebo rozhdoně ne pravidelně.
|
|
| remus | 
|
(29.10.2010 12:40:26)
Nechodím, neberu je tam, vždycky si vzpomenu na větu jedné mamky tady z rodiny - syn při pohledu na rozsvícená světýlka prohlásil, že se mu to líbí a že by tu chtěl taky bydlet, za rok jsme mu tam taky zapalovali svíčku... Mám z toho pokaždé husinu, na hřbitov děti neberu, na pohřbu také nebyli, až na té pohřební "hostině", kde se na prababičku vzpomínalo, berou to normálně, malej je z toho trošku vykolejený, ale holka to bere v klidu, ovšem žije neustále v přesvědčení, že umírají jen staří lidé, že by to mohlo být i jinak, to prostě nepřipouští, necháváme ji být
|
|
| Bumbi&05,08,10 | 
|
(29.10.2010 12:43:42)
já jsem jako dítě byla na pohřbu svojí prababičky, byly mi necelé 4 roky, traumatické to nebylo, bylo to úplně přirozené. Rakev byla v kostele otevřená. Nebyli tam z dětí akorát malí kluci - 2 roky, z důvodu, aby nedělali bordel na zádušní mši, teta s nima byla venku na hřbitově u kostela. Na uložení rakve do země jsme byly všechny děti...
Osobně by mě ani nenapadlo děti nebrat na hřbitov, chodíme tak pravidelně, zapalujeme svíčky. Chodíme na "naše" hřbitovy, kde máme "svoje" lidi, ale třeba i ve vsi, kde teď bydlíme. Děti natrhají kytičku a pak ji dáme na hrob, který vypadá opuštěný a zapálíme tam svíčku...
Myslím, že pokud ze smrti nemá trauma rodič, nebude ho mít ani dítě, tohle se prostě přenáší a pokud má dospělý strach ze smrti, nebo s ní není vyrovnaný, tak to pochopitelně přenese i na svoje dítě.
|
| Ovina | 
|
(29.10.2010 14:33:18)
Naprosto souhlasím. Nikdy mi nepřišlo, že by děti měly být vykolejené, když je vezmeme na hřbitov. Po pravdě mě ani nenapadlo je vyčlenit z tohoto běhu života. Pohřbů jsme měli docela dost jak v příbuzenstvu, tak mezi známými a děti šly vždy s námi, ať už v jakémkoliv věku. Na hroby chodíme také společně.
|
|
|
| Beruška+J02A07T10 | 
|
(29.10.2010 12:45:12)
a tak si sojko představ, že mě to letos čeká, půjdeme na hrob první ženě mého muže - je vdovec, spolu měli dceru - momentálně 16 let, syn ségru zná, 3,5 roku jsme s ní žili, na hrob chodíme vždy všichni společně, syn to bere normálně - já ale letos mám z dcerky obavy, je stejně stará jako tvoje - únor 07 a rovněž je velice citlivá a bystrá. zažila už smrt pradědečka, to ale byla malinká. Letos se děsím, co jí řeknu, je to ale naše tradice, už takhle chodíme 10 let dávat kytičku a zapalovat svíčku, na hrob maminky sestry.
Ona ale nezná ani nevl. sestru, tak nevím jak to vezme a předem se bojím.
Synovi je 8, smrt pradědečka nesl velmi těžce, stejně jako manžel, protože pro manžela to byla nejbližší osoba rodinného kruhu, velká spřízněná duše. Syn svíčku na hrob bere, jak to je, ostatně tam chodí od narození a ví o koho se jedná. Ví že duše odešla a tělo zůstalo pohřbené pod zemí. Jak ale to vysvětlit tří a půl leté dceři, aby z toho neměla noční můry (ještě k tomu je ADHD takže na spoustu věcí reaguje dost neadekvátně)
asi to nechám, a uvidím, budu odpovídat jen na co se bude ptát.
držím ti palce, abys to ustála tak, jakou máš představu, protože našim úkolem je naše děti chránit.
|
|
| Hadice a hadi |
|
(29.10.2010 12:56:50)
my s dětma na hřbitov chodíme. O smrti ví, umřelo nám před rokem kotě. Nikdo bližší nám zatím neumřel, tak si to ještě asi neumí představit. Ale docela často si mezi sebou povídají o tom, že někdo umřel. Mají hodně starou prababičku, my o tom takhle nikdy nemluvili, ale oni si to vydedukovali, že prostě ten její konec už je blízko a do her si to fakt někkolikrát zapracovali (hráli na to, že přišel dopis, kde bylo napsaný, že babička umřela apod.). Trauma z toho nemají. Spíš to berou úplně normálně, kdyby byli dospěláci, řekla bych až cynicky. Berou to, že je to zajímavý, ne smutný. Je jim 5,5 a 4.
|
|
| malostranska | 
|
(29.10.2010 12:59:47)
Tak ja, jakozto pracujici na JIP jsem se smrti konfrontovana casto. Nastesti neumiraji az tak moc casto maldi lide...teda taky, ale mene. Vetsinou u nas na odd. zemre nekdo ve vyssim, nebo vysokem veku a s tim emocni problmy nemam. U nas je zvykem, ze jakmile se stav pacienta zhorsuje, okamzite informujeme rodinu a posleze doprovazime pritomnou rodinu a pacienta az do konce.Nekdy mame rodiny, kde maji ruzne obrady, pacinetum treba zpivaji, nebo maji jine ritualy..chteji si pak zemreleho sami umyt atd.... my jako personal jsme vsemu otevreni...casto se techto procedur zucastnuji i deti. Zde ve Svycarech neni zvykem rodinam pacientu zakazovat treba vzit mensi deti k umirajicim prarodicum.My, jako personal vysvetlime situaci a rodina se musi rozhodnout sama, zda deti ano, ci ne. Ja osobne si myslim, ze pokud dite treba babicku navstevovalo v nemocnici pravidelne a zaregistrovala urcite zhorseni - pomalu a postupne, muze to dite zpracovat lepe, nez kdyz do nemocnice proste nesmi, ...ale kazdy rodic zna sve dite lip, nez my, zdr. personal a protonechavme rozhodnuti na nich.
U nas v rodine byl pohreb jeden a mluvili jsme o tom velmi otevrene. Syn vedel, ze stav prababicky se zhorsuje a ze by mohla zemrit ( bylo ji pres 90 let) a vi, ze vsichni jednoho dne zemreme. Nepojimam to jako neco hrozneho , ale jako prirozenou vec, takze za me: hrbitov ano, pohreb asi taky. Zalezi ale vzdy na okolnostech. treba na pohreb Typu : "na samote u lesa" bych deti vzala urcite...na nejaky srdceryvny narek 150 lidi nekde v krematoriu spis ne.
|
| vlad. | 
|
(29.10.2010 18:11:48)
Borůvko, závidím ten přirozený přístup k "doprovázení" těch, kteří to potřebují. Mimochodem je to moc hezké slovo, hezky vystihuje, jak by to mělo být.
Mám v živé paměti, jak jsem po nástupu na nové pracoviště pustila na JIP rodinu, aby se rozloučili s dítětem, které zemřelo. Byl z toho velký poprask, sestry si na mě stěžovaly, že se to tam nikdy nedělalo. Byla to rumunská rodina, přišlo jich víc, v noci tam kvíleli (jinak se to nedá napsat). Celkově to bylo dost hrozné pro všechny, ale oni to tak prostě mají. Naprosto jsem chápala, že ty sestry na to nebyly připravené, nikdy to nezažily, nikdo s nimi nedělá žádnou odlehčovací terapii. Ale když jsem se jich zeptala, kdyby to bylo jejich dítě, zda by se chtěly rozloučit, tak chtěly všechny.
|
|
|
| Raduza | 
|
(29.10.2010 13:04:31)
Snažím se, aby to děti braly jako něco přirozeného. Moji rodiče z toho trochu dělali tabu, i když na hřbitov jsme vždycky chodili a přiznám se, že jsem jako dítě chodila ráda. Prostě podívat se pradědovi na hrobeček (jinak ještě všichni žili). Ale třeba v 17 jsem našla prabábu v posteli, prostě usnula a už se neprobudila a musela jsem uklidňovat celou rodinu. Prostě bylo to pro mě přirozené, že v 92 umřela. Chci, aby to děti taky tak braly a nebyly z toho dlouho totálně (on člověk vždycky je, ale nemusí být úplně ... no, nevím jak to napsat) mimo. Dcera byla i na pohřbu pradědy ve svých 7. Na hřbitově několikrát. Syn je leden 2007 a nevím, jestli z toho má takový rozum jako Tvoje dcera. Asi ne. Ale dcera si tím prošla už kdysi, takovým obdobím, kdy byla fascinovaná, stejně jako dalšími x věcmi. Ale není přecitlivělá. To maloch je citlivější, ale nebudu dělat ze smrti tabu ani před ním. Jo, a brala jsem ji i k umírajícímu pradědovi a potom i tetě do domova. Dlouho měla ovšem spojený to, že když někdo kouří, tak umře. U umírajícího bych ji ovšem nenechala ani náhodou. No, drsný téma.
|
|
| Limai | 
|
(29.10.2010 13:06:11)
podle nicku chápu správně že dceři jsou tři roky?Tak tě mohu ujistit,že tříleté dítě absolutně nechápe pojem smrt,ačkoli ty máš pocit že když jí to denně vysvětluješ horem dolem,ví oč se jedná.Neví a tudíž nemá potřebu se s návštěvou hřbitova vyrovnávat a srovnávat se s tím.Tak malé dítě absolutně nevnímá smrt tak jak už ji vnímají dospělí.A bude trvat ještě velmi velmi dlouho než dcera pochopí.Takže s návštěvou hřbitova bych si starosti nedělala.
|
|
| adelaide k. | 
|
(29.10.2010 13:14:49)
Sojko, možná že by to dcera nevzala, ty ji znáš nejlíp, ale já myslím že děti tyhle věci berou hrozně přirozeně. Když nám můžou uvěřit že ježíšek obdaruje děti na celém světě v jeden stejný okamžik, nebudou mít problém ani s přijetím toho že tělo jako prázdná schránka leží v hrobě a duše odchází jinam.
Mmch, do dceřiných cca 4 let jsme tělo ležící v hrobě nijak neřešili, spíš jsme si povídali o hřbitově jako místě kam můžeš za mrtvými přijít a třeba zhmotnit vzpomínku na ně tou svíčkou nebo kytičkou.
|
| adelaide k. |
|
(29.10.2010 13:16:31)
Ještě, na dušičkovskou "krchov raley" (jak říká jedna moje kamarádka) Bereme děti už od malinka, patří to k rodinným rituálům, nevynecháváme je.
|
| Hadice a hadi |
|
(29.10.2010 13:30:54)
tak teda takový vážný téma a tys mě naprosto dostala - krchov raley - super výraz
|
|
|
|
| Miilu | 
|
(29.10.2010 13:36:46)
v posledním roce jsme měli 3x úmrtí v rodině, postupně odešel můj děda, po něm jeho babi a teď nedávno druhá babi, ta už byla léta sama...děti mám 3 roky a 5,5. Ani jedno jsem nebrala na pohřeb, myslím že na to mají času dost, taková ta ponurá atmosféra, plačící lidé, a taky jsem měla obavy, že by tam po nějaké době dělaly neplechu. Ale na hřbitov s nimi chodíme, zapálit babičkám a dědečkovi svíčku. Starší smrt chápe, mladší ještě moc ne.
|
|
| EvaMarie | 
|
(29.10.2010 13:39:28)
Ahoj zakladatelko,
taky o tom často přemýšlím. Moc mi pomohl článek z časopisu Respekt "Umírání pro začátečníky" (jedna osobní zkušenost s pěti předsudky o milosrdných lžích dětem)
lze přečíst tady:
http://respekt.ihned.cz/c1-41267000-umirani-pro-zacatecniky
|
|
| Hadi a spol | 
|
(29.10.2010 13:39:45)
Tak my máme zrovna čerstvou zkušenost. Holkám jsou 4 roky, klukovi 1,5.
Ve středu umřela tchýně, před 5 měsíci tchán, loni v srpnu můj strýc.
Smrt mého strýce holky nějak neprožívaly, spíše ten fakt smrti přijaly až teď po smrti dědy a babičky. Když umřel děda, tak jedna reagovala takto:" Ale to už se nestihne uzdravit a babičce bude hrozně smutno."
Když umřela babička, tak se holky shodly na tom, že už u nás nebude bydlet a že se na ni moc těšily. A jedna, která měla slíbeno, že bude u babičky nějakou dobu sama, tak chodí a že chce tedy být sama přes noc u kamarádky (mojí), když už to u babičky nepůjde.
Obě dvě jí chtějí dát ještě obrázek, tak jsem jim slíbila, že jí je dáme do rakve.
No a co se týká otevřené rakve - pamatuji si moc dobře jak jsem se v 15 složila, když moje mamka chtěla, abych se šla k otevřené rakvi rozloučit s babičkou. Prostě jsem to nedokázala. A přiznám se, že toho nelituji. Rozloučila jsem se s ní jak nejlíp umím a hodně často na ni myslím.
Na hřbitov jsme občas zašli, ale od té doby co jsou schopné holky vnímat smrt člověka jsem tam ještě nebyli.
|
|
| Tante Ema | 
|
(29.10.2010 13:41:04)
Myslím, že by se mělo změnit přesně to, co píšeš. Lidé by se měli častěji rodit i umírat doma, o rození i umírání by se mělo více (a bez předsudků) mluvit.
Dětem vysvětlujeme, že život začíná a končí. Počíná se v tajnosti, duše tak tajně, jak přijde, i odejde. To, co je před životem i po něm, je tajemství, něco, co se dozvíme až pak a možná jsme to i na samém začátku života věděli, jenže žitím na zemi to povědomí ztrácíme.
Tělo se vrací zpátky přírodě, přetvoří se v jiná těla.
Mrtví žijí dál v nás a v našich vzpomínkách. Moje děti to chápou přiměřeně věku, dcerka, která ztratila pradědečka ve dvou letech, to tenkrát zpracovala tak, že dědeček už nic necítí, nechce, nehýbe se a odchází do země, kde se promění na stromy a kytky. Na pohřeb jsme ji i syna vzali, v šoku nebyl ani jeden, syn byl smutný, byli jsme smutní všichni. Děda měl otevřenu rakev, ale nebylo to nic strašného, vypadal pokojně a vlastně jako vždycky, ale byl evidentně mrtvý a paradoxně si myslím, že pro děti, zvlášť pro dcerčino pochopení, to bylo dobré, to, co se těžko vysvětluje slovy, bylo jasně vidět. Bylo jasné, že nežije.
Lidé mají asi často ze smrti strach, jednak proto, že ji nikdy nemohli s nikým prožívat, jednak kvůli přesvědčení, že po smrti bude něco rapidně horšího než za živa. Možná mají i strach z umírání, zvlášť pokud při něm své blízké neprovázeli.
Děti na pohřby beru, pokud umře někdo blízký z rodiny nebo pokud je to zajímá a jít chtějí. Na hřbitov občas chodíme, na Dušičky ne, ale někdy, když chceme, tak ano. Ale necítíme se při tom špatně, kdyby mě to trápilo, nebo bych viděla, že to trápí děti, nechodím tam,nepřipadá mi to jako to nejpodstatnější. Důležitější mi připadá mdlitba za zemřelé a nezapomínat.
|
|
| michaELAela | 
|
(29.10.2010 13:46:34)
Na pohřeb jsem dceru nevzala,v loni jí zemřel pradědeček,ví to,na hřbitov s námi chodí,ví,že děda už se nikdy nevrátí,že bydlí v nebi...
|
|
| hokkaid |
|
(29.10.2010 14:19:35)
Mně jako malé holce neřekli, když mi umřel strýc, až náhodou jsem to zaslechla mezi řečí po letech, byla jsem z toho dost v šoku. Tajit to před dětmi je teda i podle mé osobní zkušenosti špatně: dítě pak nemá prostor pro smutek, když už to rodina překonala..navíc svými eventuálními dotazy po zemřelém může jitřit rány...(mému bratrovi bylo osm, když se nám zabil bratranec - a když se ptal jeho dětí na tatínka, byla jsem na své rodiče dost naštvaná, že mi zakázali to bráchovi říct...)
Své děti na obřad neberu, starší je hodně citlivý, takže mu o úmrtí samozřejmě řeknu, ale pak přijde "až" na hostinu a s malým stejně (tam ale spíš proto, aby na obřadu nerušil).
|
|
| Málka&Nat | 
|
(29.10.2010 15:17:14)
Se synem (4 r) chodím na hřbitov často, mám hřbitovy ráda a vždycky jsem je měla - už od malička. Na pohřby naopak zásadně nechodím. Syn ví, že neumírají jen staří lidé, pověděla jsem mu docela dost i o příčinách, proč umírají mladí lidé a děti, otázku života po smrti jsem nechala víceméně otevřenou, že ta možnost tu je, ale nic není jisté.
|
|
| Ráchel, 3 děti | 
|
(29.10.2010 15:26:12)
Děti jsem vzala na pohřeb, když umřel praděda, kterého znaly, stejně tak, když umřel tchán. Na hřbitov nechodíme, protože mě to neoslovuje, o smrti se normálně bavíme.
|
|
| janicka.vor | 
|
(29.10.2010 15:37:03)
na hřbitov chodíme 1x ročně (na dušičky) celá rodina, vč. dětí
zapálíme svíčku, naaranžujeme věneček
na pohřby chodíme také celé rodina, ale jen blízkým rod. příbuzným
|
|
| sylvaina | 
|
(29.10.2010 15:43:39)
Bude to znít divně, ale já v podstatě na hřbitově strávila nejhezčí část svého dětství. Vychovávala mě tou dobou babička. Měla na tom hřbitově své sourozence a synka, který zemřel jako miminko. Chodily jsme tam spolu skoro každý den. Bylo tam krásně, velké staré stromy, lavičky, další bábinky, se kterými si tam babi povídala a další dedečkové, se kterými zase drbal děda. Dědeček mi trhal ostružiny a lesní jahůdky na starých německých hrobech. Nosili jsme kytky Jiříčkovi, který umřel jako miminko. Na dětských hrobech byly sochy andílků a mě se moc líbily. Prostě mám na to veskrze hezké vzpomínky.
Jinak jsem to teď absolvovala s holkama. Zemřela moje máma. Na pohřeb jsem je vzala obě, mají 9 a 4 roky. Zvládly to obě dobře. Myslím, že to pro ně obě bylo důležité. Trochu zádrhel nastal teď nedávno, ukládali jsme urnu do hrobu. Mladší nemohla pobrat ten akt kremace, že z babičky zbyla jen ta malá krabička. Pořád jí chtěla dávat do hrobu polštářek, aby se jí v něm dobře leželo. Ale už to pobrala, chodí tam teď se ségrou pravidelně zalévat listopadky. Máme malý venkovský hřbitůvek, je to tam pěkné...
|
|
| MrakovaK | 
|
(29.10.2010 16:39:35)
Na pohřeb dědy jsem šla v sedmi-osmi letech. Plakala jsem, ale žádný negativní následek to na mě nemělo. Nevidím důvod to před dítětem skrývat, maximálně nějaké velice citlivé dítě by to mohlo vylekat, ale jinak se s tím každé popere. Jednou to přijít musí. Buď ten pohřeb, nebo návštěva hřbitova nebo smrt v rodině/umírání člena rodiny v domě apod. To je život.
|
|
| susu | •
|
(29.10.2010 16:40:00)
no, ja hrbitovy moc nemusim. Jako dite jsem je navstevovala s rodici o dusickach a svetylka ve tme se mi libila. Cim jsem ale starsi, tim vic me to vadi, zda se mi to strasne morbidni, obskakovat kolem hrobu, resit mramorove pomniky, umele kytky ve vaze,...V rodine uz zemrelo par lidi, ketre jsem mela rada, vzpominam na ne, zapalim svicku..., ale doma nebo tam, kde yrovna jsem, ten hrbitov proste nemusim.
|
|
| Gábi_Smolíková | 
|
(29.10.2010 18:00:20)
Já mám hřbitovy ráda. Nejvíc ty venkovské a pak taky židovské. Spousta z mých "randat" se odehrávala na hřbitovech. Lezli jsme přez zeď a snažili si překládat nápisy na polorozbořených židovských náhrobcích. Hřbitovy mě neděsí, ale respekt tam cítím. S dětmi tam občas chodíme prostě na procházku, zvlášť o dušičkách to má velké kouzlo. Moje děti se smrti nebojí, v podstatě jsou dost nad věcí, až mě to někdy překvapuje. Můj muž teď v září absolvoval operaci nádoru, nebylo to vůbec bez rizika úmrtí, a ty dva starší (11 a 13 let) to v podstatě neřešili. Moc jsem je s tím teda nezatěžovala, ale když se zeptali, řekla jsem jim všechno na rovinu. Prostě si nepřipustili, že by se to stalo. Teď je vážně nemocný můj otec (jejich dědeček) a situace je stejná. A vím, že když by umřel, vzali by to jako fakt. Na pohřeb by asi jít chtěli, dala bych jim určitě na výběr. A tříleťák, ten nechápe nic. Žije přítomností.
|
|
| Katla | 
|
(29.10.2010 18:12:25)
Od miminek, - na ten "náš" ....vlastně je vodím své milované babičce "ukázat"  )))). Děti zalévají, pomáhají zapapovat svíčky a tak.
Jinak to, že to bude lepší později ...podle mne to je jedno .....jak píšu, děti tam vodím, kdykoliv to jde, a nechodí tam jen se mnou, ale i s dědou a babičkou a nechodíme tam jen při nejaké příležotosti, ale třeba cestou na procházku, z procházky (né, není to ústřední hřbitov v Brně, ale malý vesnický) .... a syn , když mu bylo pět, začal najednou nad těmi hroby filosofovat, k čemu to všechno vlastně je, když stejně všichni umřeme ..........
|
|
| Zasjaj. | 
|
(29.10.2010 18:28:01)
Sojko
to je pekny tema. Taky mi chybi v zivote smrt, aby to clovek tady zas az tak nezeral. Vedomi smrti zivot ulehcuje, nikoli naopak.
U nas doma se na hrbitov chodilo hodne, moji oba rodice jsou sirotci, zadnou ujmu jsem z toho nemela.
|
|
| vlad. |
|
(29.10.2010 18:49:45)
Ten článek z Respektu je super. A utvrzuje mě v tom, že dítě odchod člověka bere tak, ak jej bereme my.
Sojko, můžu popsat jen svou zkušenost, když mi umřel táta. Roky byl nemocný (pozůstatek z komunistického kriminálu), držel se statečně, ale všem nám bylo jasné, že to jednou příjde. Já jsem si moc přála, aby to bylo rychlé. A bylo, mamča ho ráno našla. Neměl rád okázalosti, umřel v pondělí, pohřeb byl ve středu, parte jsme neposílali. Přišlo přes 100 lidí. Musím říct, že rozloučení bylo hezké(někomu to asi příjde nevhodné psát takto o pohřbu). Přesvědčila jsem mamku, ať si vezme hezké letní šaty (co tomu řeknou lidi), kytky nebyly smuteční, ale prostě sváteční, mluvil člověk, který ho znal a měl ho rád, byl slunečný den. Úplně zvláštní zážitek pro mě - Dvořáka, kterého miloval, mu zazpívala kamarádka, která od své nemoci nezpívala (šance přežití 5 let od operace cca 15%), sama zavolala a nabídla to. Na konec obřadu jsem vzala malou do náručí, mamku za ruku a šly jsme se rozloučit. Dcerce byly 3 roky. Tehdy to vnímala po svém, "divadýlko" pro dědu na rozloučenou se jí moc líbilo.
Hodně jsme s ní o tom mluvili, pokud se ptala. Otázky začaly tak kolem 4 let, chtěla vidět fotky, zajímala se, jak to je potom, když je někdo mrtvý. Teď už to zase utichlo, asi to má po svém srovnané v hlavičče, často na dědečka i našeho pejska vzpomíná, jak se tam někde spolu mají. Ještě musím říct, že přijala koncept naší protestantské babičky a věří, že dědu zase někdy uvidí.
K tvé otázce, na pohřeb bych ji vzala, jen pokud by šlo o opravdu blízkého člověka, prostě potřeba rozloučení. Tím, že máme zkušenost s prožitkem smrti, klidně ji vezmu na hřbitov. Ale nedělala bych to jen proto, že si to zrovna někdo přeje a já bych o tom nebyla přesvědčená.
|
|
| Margot+1 | 
|
(29.10.2010 19:03:49)
Když se na to vyptává, hřbitov jí podle mě ublížit nemůže. Myslím si, že by byl omyl myslet si, že dítě chce nějaké příliš konkrétní vysvětlení. Maminka taky nemusí být děd Vševěd a taky může na některé věci říct prostě "To nevím a možná to nikdo neví."
Četla jsem, že smrt jako definitivní záležitost děti pochopí stejně až kolem 8. roku. Do té doby jsou kolikrát s to říct, že si přejí, aby někdo umřel (často i tatínek nebo maminka!), ale ve skutečnosti jenom potřebují, aby se ten člověk na chvilku ztratil a nekomplikoval situaci, se kterou si dítě neví rady.
Na pohřby bych ale dítě v žádném případě nebrala - tam totiž není konfrontováno se smrtí, ale vypjatými emocemi pozůstalých, a s těmi si opravdu poradit nedokážou. Můj táta jako čtyřleté děcko takový vesnický pohřeb s babičkou na tatafalku absolvoval a děsivé sny má celý život (včetně pohřbení zaživa).
|
|
|
V její náručí
Sportovní MikulášskáPraha 6 
Putování adventemProstějov 
Zapomenutý příběhHodonín 
Vánoční koncertPraha 1 
Vánoční Rybova mše na KuksuTrutnov 
Sportovní Mikulášská
Putování adventem
Zapomenutý příběh
Vánoční koncert
Vánoční Rybova mše na Kuksu
Bramborová roláda s masem/Simča, dcery *1988 a 1997
Košíčky Mon Cheri/Simča, dcery *1988 a 1997
Čokoládový krém/Simča, dcery *1988 a 1997
Churros/Simča, dcery *1988 a 1997
Banánové omeletky/Simča, dcery *1988 a 1997
Brusinkový punč/Simča, dcery *1988 a 1997
Pedrocotta (smetanový dezert s želé Pedro)/
Citronový gel a krém (Lemon curd)/Simča, dcery *1988 a 1997
Tvarohový chesecake/Simča, dcery *1988 a 1997
Dýňoví šneci/Simča, dcery *1988 a 1997
Pedrocotta (smetanový dezert s želé Pedro)