29.10.2010 18:49:45 vlad.
Re: Jak v dnešní době přistupujeme ke smrti?
Ten článek z Respektu je super. A utvrzuje mě v tom, že dítě odchod člověka bere tak, ak jej bereme my.
Sojko, můžu popsat jen svou zkušenost, když mi umřel táta. Roky byl nemocný (pozůstatek z komunistického kriminálu), držel se statečně, ale všem nám bylo jasné, že to jednou příjde. Já jsem si moc přála, aby to bylo rychlé. A bylo, mamča ho ráno našla. Neměl rád okázalosti, umřel v pondělí, pohřeb byl ve středu, parte jsme neposílali. Přišlo přes 100 lidí. Musím říct, že rozloučení bylo hezké(někomu to asi příjde nevhodné psát takto o pohřbu). Přesvědčila jsem mamku, ať si vezme hezké letní šaty (co tomu řeknou lidi), kytky nebyly smuteční, ale prostě sváteční, mluvil člověk, který ho znal a měl ho rád, byl slunečný den. Úplně zvláštní zážitek pro mě - Dvořáka, kterého miloval, mu zazpívala kamarádka, která od své nemoci nezpívala (šance přežití 5 let od operace cca 15%), sama zavolala a nabídla to. Na konec obřadu jsem vzala malou do náručí, mamku za ruku a šly jsme se rozloučit. Dcerce byly 3 roky. Tehdy to vnímala po svém, "divadýlko" pro dědu na rozloučenou se jí moc líbilo.
Hodně jsme s ní o tom mluvili, pokud se ptala. Otázky začaly tak kolem 4 let, chtěla vidět fotky, zajímala se, jak to je potom, když je někdo mrtvý. Teď už to zase utichlo, asi to má po svém srovnané v hlavičče, často na dědečka i našeho pejska vzpomíná, jak se tam někde spolu mají. Ještě musím říct, že přijala koncept naší protestantské babičky a věří, že dědu zase někdy uvidí.
K tvé otázce, na pohřeb bych ji vzala, jen pokud by šlo o opravdu blízkého člověka, prostě potřeba rozloučení. Tím, že máme zkušenost s prožitkem smrti, klidně ji vezmu na hřbitov. Ale nedělala bych to jen proto, že si to zrovna někdo přeje a já bych o tom nebyla přesvědčená.
Odpovědět