Cimbur |
|
(21.2.2011 12:53:32) Padl tu zajímavý názor Markéty v diskuzi o lékařích: "V tomhle ohledu zoufale chybí v systému dvě věci - jednak lepší psychologické a sociální vzdělávání a zejména pravidelná a kvalitní supervize, tedy technika, které umožní zbavit se stresu a projekcí svách starostí na okolí s dopadu okolních starostí na sebe." Já s ní plně souhlasím (sami jsme prostřednictvím LOKu o odbornou pomoc v tomto směru žádali vedení, ale bez odezvy...). Jaké máte osobně zkušenosti s prevencí syndromu vyhoření popř. aspoň školením vedoucím ke zlepšení komunikace s klienty? Protože zrovna u nás je tato komunikace zatížena velkými emocemi a proto často selhává. A s jakou literaturou máte zkušenosti?
|
Rigor Mortis |
|
(21.2.2011 13:21:56) Cimburčanko toto tema je zásadní pro pomáhající profese a pokud vím tak lékařům i nelékařům se aspon u nás v nemocnici v tomto nikdo nevěnuje.Bud si něco načteš,nebo se poradíš v nějakém centru a nebo prostě vyhoříš,někdo rychleji,někdo pomaleji a znám i takové co navyhořeli ani za 25 let ve zdravotnictví.Základem je o tom syndromu vědět a předcházet,já nevím celkem nic.Promin ..
|
|
maceška |
|
(21.2.2011 13:33:02) Cimburčanko, u nás supervize (prý) proběhla. Takže já bych ještě dodala, že supervize jako taková nestačí. Musí jít o cílenou, pravidelnou a dobrou supervizi, a měla by mít charakter individuální i skupinový. Kromě toho jsou nesmírně potřeba i intervizní setkání. Každý člověk potřebuje pozitivní odezvu, a my jsme ve své práci zahlceni koncentrátem bolesti. Nevím, jak jsi na tom ty, jaký obor děláš, ale já jsem radiolog, což je zatíženo mnoha riziky: především stojíme u zrodu diagnózy, pacienta máme jen na chvíli, kolegové z jiných oddělení na nás pohlížejí jako na servis, poděkování je vždy směřováno k lůžkovým oddělením, atd. Navíc mnozí pacienti vůbec netuší, že jsme taky lékaři. Třeba pro mě je toto téma mnohem naléhavější než celá akce D-O.
|
Cimbur |
|
(21.2.2011 13:42:02) Díky Maceško, že jsi si mi na toto téma ozvala I já to cítím jako naléhavé, jsem neurolog a za půl roku se vracím do práce. Uvažuji navíc o tom, že možná nastoupím místo do okresní nemocnice do jednoho církevního zařízení následné péče. Jedna naše radioložka říkala, že výhodou její profese je, že aspoň nemusí komunikovat s příbuznými... Protože je to většinou obtížnější, než s pacienty samotnými. Příbuzní přicházejí rozhořčení, šokováni nenadálou změnou zdravotního stavu blízké osoby, často to u nich probudí agresi, mají potřebu útočit aspoň verbálně. Emocemi mají zastřené vnímání (což já bych měla asi v této situaci také), takže ani opakované trpělivé vysvětlování nepomůže. Často jsem zoufalá, zvlášť v situaci, kdy se nutně musím věnovat jiné práci a nemám čas na hodinové rozhovory... Supervize proběhla tajně . To se mi líbí. To bylo určitě hodně přínosné.
|
maceška |
|
(21.2.2011 13:57:40) Vážně? Já mám opačný pocit - že musím komunikovat s pacientem a příbuznými, které neznám, nevím vůbec, jak moc k nim můžu být otevřená, prostě přijdou mi na chvíli a čekají "rozsudek". Zvlášť když jde o vážné diagnózy bych byla radši, kdybych měla možnost pracovat víc s osobností pacienta, s jeho celkovou situací - ale asi máš pravdu, že ani na oddělení na to není dost prostoru. Třeba u nás zcela chybí místnost, kde by bylo možné s pacientem nerušeně hovořit, sdělit mu vše důležité a potřebné, dovolit mu, aby se ptal, aby plakal nebo třeba nadával.
|
|
maceška |
|
(21.2.2011 14:23:23) Jinak já sama "si" chodím k psychologovi, protože jsem se po mnoha letech ve zdravotnictví dostala do osobní hluboké krize (tehdy jsem psala ten článek, na který jsem dávala odkaz minule). Opravdu mi to pomohlo a pomáhá. Současně si ale o to víc uvědomuju, jak velice neošetřené nitro máme :-( Snažím se z pozice šéfa oddělení nacházet cesty na zmírnění dopadu toho všeho, co denně prožíváme, čím vším je člověk zahlcený, ale není to vůbec snadné. Mimochodem - akce D-O nás rozklížila mnohem víc než cokoliv jiného.
|
Cimbur |
|
(21.2.2011 14:25:59) Mě se DO netýká osobně, jelikož nejsem v práci. Ale až se vrátím, možná už ani nebude neurologické oddělení - brousí si na ně zuby interna - chtějí zřídit další lůžka následné péče. Ale dokážu si představit to napětí na pracovišti - zvlášť mezi lékaři a SZP. Mohla by jsi sem dát znovu odkaz na ten článek?
|
maceška |
|
(21.2.2011 14:34:37) http://www.rodina.cz/clanek6736.htm
|
Rigor Mortis |
|
(21.2.2011 16:15:27) Maceško teda smekám,pěkně komplexně popsané,jen jsem překvapena datem,i když vlastně ne,ty problémy nás pálí čím dál víc...takže kdo při tom tempu nevyhořel a stále pracuje je hrdina...já jsem na rodičáku,ale do zdravotnictví už se asi nevrátím,nebo maximálně na zkrácený úvazek,mě stačilo deset let tvrdé makačky a zřejmě jsem zhořela dokonale.Jen tiše doufám že v současné chvíli lékaři nebudou obnovovat smlouvy na přesčasové hodiny a snad se situace zlepší přijetím dalších lékařů,aby ty služba byly tak 2 až 3 za měsíc.....zdravím všechny zdravotníky
|
Zd a tři |
|
(21.2.2011 17:14:51) To by bylo prima, ale myslím, že jich víc prostě není..
|
Rigor Mortis |
|
(21.2.2011 17:36:58) jo jo víc jich asi není,ale ono se to nejspíše udělá tak,že se budou služby zdvojovat nebo ztrojovat,u nás už to tak je,že můj muž slouží dvě oddělení najednou,protože lékařů je celkově málo,v naší nemocnici už to ředitel začal řešit,ty služby,tak uvidíme co z něj vyleze...
|
|
|
maceška |
|
(21.2.2011 18:04:42) No já se právě dostala na samý okraj propasti a k vyhoření mi chyběl jenom krůček, proto jsem začala chodit k psychologovi (první návštěva byla krizová intervence, už jsem prostě nemohla dál). Na druhé straně mám svoji práci moc ráda a cítím určitou vděčnost za to, že mi bylo dáno naučit se tyto věci, že můžu díky svým vědomostem pomáhat nemocným. Ale to ošetření vlastního nitra mi v naší práci chybí.
|
|
maceška |
|
(21.2.2011 18:06:25) Jinak díky, Rigor málem bych zapomněla
|
|
|
Zd a tři |
|
(21.2.2011 17:26:17) Dějuju, zcela souhlasím.. Jak je vidět, tak se od roku 2008 moc nezměnilo.
|
|
|
|
|
|
|
Pawlla |
|
(21.2.2011 13:57:15) My máme povinné semináře na tohle téma,kromě spousty jiných,ale že by mě to konkrétně něco dalo to nemůžu říct.
|
|
Kaplanka+kluci 07/05+11/08 |
|
(21.2.2011 14:11:00) dělala jsem v neziskovce účetní+ malý úvazek v pečovatelském domě.
Dle standardů kvality v sociální péči supervize musí probíhat (zkušený lektor atd). V praxi to bylo tak, že byla párhodinová přednáška+cvičení. Všichni dohromady. Takže několik desítek lidí. Vlk se nažral a koza zůstala celá. Moc to k ničemu nebylo. Bylo to jednou za rok. Pokud by si člověk ta cvičení dělal doma, tak možná by to trošku pomohlo,ale většinou se k tomu člověk nedostane,zapomene. Důležitý je rozhovor, rada od nezávislého pozorovatele. Pravidelně a často.
Já jsem "slabá" povaha,jsem náchylná na stresy a nevím,kam bych to dopracovala nejít na mateřskou.
|
Babsi+2 |
|
(21.2.2011 15:25:21) Záleží na šéfovi - my měli bezva šéfku, která si na vlk-se-nažral nepotrpěla. Když bylo BOZP, procházeli jsme všechny hasičáky, když byla supervize, jeli jsme jeden na jednoho (cvokař-klient). I díky pravidelné a řádné péči jsem zůstala celé roky "v tomto časoprostoru". Pár sester se syndromem zachytili a okamžitě je posílali na dovolenou; do odvolání měly lehčí práci v kanclu nebo snížený úvazek bez přesčasů. Určitě v tom hrálo roli i to, že šéfka si vyhořením prošla.
|
|
|
fisperanda |
|
(21.2.2011 15:26:05) U mě je jediná prevence jít na neschopenku a odpočinout si. Protože někdy mám období, že fakt nemůžu ani zvednout telefon.
|
|
Tvoje horší já |
|
(21.2.2011 17:08:42) No učitelé by to taky potřebovali jako sůl. Není čas, nejsou peníze.
|
maceška |
|
(21.2.2011 18:05:45) Buchlovanko, manžel je učitel na ZŠ, takže to vnímám velmi intenzívně i z této stránky.
|
|
|
|