Ananta |
|
(30.6.2012 17:07:26) Asi je každý jinak nastavený... ale mě pomohlo, ačkoliv moje mámam vyprasila dost věcí (třeba rozvod s mým otcem ke kterému vlastně nebyl žádný důvod), že mi byla vždycky podporou, nikdy nefnukala a byla ta skála co drží (doted), stála si za vším co udělala. Nikdy bych nechtěla ufnukanou sebelítostivou matku a troufám si tvrdit že žádné dítě, na připouštění chyb je čas až v dospělosti dětí, rodič nemá kolísat nebo ne nějak zásadně a dítě znejistovat a zatěžovat dospěláckými problémy.
|
CPO |
|
(30.6.2012 17:31:29) "ufnukaná sebelítostivá matka" je samozřejmě nežádoucí , nicméně, na druhou stranu, já bych aspoň DNES už jako dospělá ocenila, kdyby NAOPAK moji rodiče někdy přiznali, že to, jak na mě "výchovně působili" a vůbec, jak žili, nebylo vždycky úplně OK a funkční a minimálně mně to hodně zkomplikovalo život (a vzhledem k jejich vážným nemocem, ani oni nebyli úplně happy). Ale ne, oni se drží jako klíště toho, že "vždy se chovali správně" (míněno, nikoli "jak nejlépe uměli", ale "objektivně správně", s čímž teda rozhodně nesouhlasím ). Tak holt spolu nekomunikujeme, neb já jim "odmítám být vděčná" (a že věru není za co, protože mě psychické a fyzické týrání nezocelilo, ale naopak), což je výsledek toho, že teda "nikdy nefňukali a nepochybovali". Jak Ananto píšeš, každý to máme jinak.
Dneska jsem ráda, že jsem si to díky vám v sobě lépe ujasnila a děkuju všem za příspěvky.
|
Jana, 2/07+10/08+5/11 |
|
(30.6.2012 17:52:35) Taky nevím, kde se v mých rodičích bere ta jistota, že všechno dělali správně a taky mně štve, že nemůžou přiznat, že se na mně určitým způsobem podepsali. I ten můj chlap si myslí, že naše manželství a to, jak on v něm funguje, je v pořádku.
|
|
Ananta |
|
(30.6.2012 18:31:37) Možná mě blbě čteš, psala jsem, že nemá smysl tohle dělat v dětství ne v dospělosti dětí, protože ty děti to nepochopí, pochopí to až sami dospějí a budou mít životní zkušenosti a budou vědět, že je všechno poněkud složitější. Moje máma ted taky připouští lecos.
|
CPO |
|
(1.7.2012 9:38:55) "Možná mě blbě čteš, psala jsem, že nemá smysl tohle dělat v dětství ne v dospělosti dětí, protože ty děti to nepochopí, pochopí to až sami dospějí a budou mít životní zkušenosti a budou vědět, že je všechno poněkud složitější. Moje máma ted taky připouští lecos."
Možná tě blbě chápu - a dostala jsem za úkol se nad tvými slovy zamyslet, OK, to samozřejmě dělám - nicméně, zatímco třeba "tvoje máma ted taky připouští lecos", moje naopak, a je to bezesporu právě tím, že se nikdy v ničem "nedloubala" jako já, tudíž nikdy neměla šanci pochopit, že něco totálně zvorala. Jasně, já to možná s tím přednostním hledáním chyb u sebe (ale které jiné případně možno napravit, že) přeháním - a často mi to vyčítají lidé (což je legrační), kteří v mé situaci nikdy nebyli, jak v té předchozí, tak v té dnešní - ale holt jestliže všichni děláme, "co umíme nejlepšího", tak já taky neumím nic lepšího
|
*Šárka* |
|
(1.7.2012 10:20:26) Breb, jednu faktickou: Tvé dceři je "pouze" deset a máte ještě spoustu let na to, abys měla možnost napravit své pocity, které ti tu (chválabohu) mnoho holek vyvrací. Vím, že interval 0 - 10 v životě človíčka je hodně podstatný kus života, ale např. 10 - 20 nemá o nic menší váhu. Možná - spíš naopak. Mnohem víc se zintenzivní interakce mezi vámi (puberta, raná dospělost). Vím, o čem je řeč. Byť jsme stejně staré, mám syna dvacetiletého a životní black out jsme mu způsobili v 11 letech. Vůbec jsem to nezvládala podle svých představ, moc věcí si vyčítám dosud. A to i přes to, že je z něj šikovný a úspěšný mladý muž. Studuje, pracuje, cestuje; má krásnou a chytrou přítelkyni, už dva roky jim to skvěle klape.
Tak se do toho obuj a při každých dalších dceřiných narozeninách si řekni - to byl ale hezký rok!
|
|
|
|
|
|