Bela a smečka |
|
(15.3.2016 0:21:56) Milá zakladatelko, ač léta na rodinu nepřispívám, musím Ti napsat ještě jinou zkušenost, bohužel naši. Život opravdu vede různými cestičkami. Měli jsme 3 děti. Spokojená, velmi šťastná rodina. Nejmladší se pomalu chystal do školky. Další děti jsme nechtěli.Bum, dvě čárky. Zaskočilo nás to. My jsme tedy o potratu neuvažovali ani chvilinku, ale obrečela jsem změnu plánů a komplikaci životního stylu, to zase jo. Narodil se klučina. Nic lepšího nás nemohlo potkat. Nejen nás rodiče, ale i naše děti. Prostě skvělý. Když bylo synáčkovi 2 roky, dostal neštovice. Zdravé, silné dítě na ně během 10 dnů od prvního pupínku zemřelo. Ano, i takové věci se stávají v dnešní době. A teď, proč Ti to píši. Naše starší děti nám zachránily život v plném slova smyslu. Kdyby nám zemřelo jediné dítě, nemohla bych vůbec dýchat, existovat. My jsme museli kvůli dětem prostě nějak přežít a jít, nebo alespoň klopýtat, dál. Jen pro doplnění, velmi jsme po odchodu syna toužili znovu ucítit vůni dětských vlásků a v mých 40 letech se mi narodila dceruška. Byla jako jedináček, s velkým odstupem od těch starších. I pořídili jsme jí v 42 letech bratříčka. Nevíš, co Ti osud, Bůh, nebo jak tomu říkat, chystá dál. Nedělej to, prosím Tě.
|
Puma |
|
(15.3.2016 9:16:57) Belo, ať se vám daří!
|
|
00 |
|
(15.3.2016 13:39:12) tohle jsou věci,které bohužel nikdo neví dopředu
Nikdo mi tu ale nerekl, co by se stalo, kdybych porodila a stalo se něco se mnou? Třeba v průběhu let. Byly by tu dvě deti, sourozenci, každé s jinym otcem. Ex ma sice syna rad ..svym zpusobem, ale momentane ho uz tri mesice neviděl. Kdybych tu nebyla..rozdeli soud sourozence? Muze se stat spousta věcí ... stastne i katastroficke scenare.
Mluvili jsme o tom jeste vcera vecer. Abychom meli jistotu, ze oba chceme to same a do niceho se nenutime.
Jsem proste unavena. Lonsky rok byl hodne nárocny. Letosek taky bude. A citim že kvůli dalsimu diteti se nebudu citit stastnejsi, naplnenejsi. Tohle si v sobe vytvářím ja sama.
|
Martheen+4 |
|
(15.3.2016 18:17:22) Kokesbobes, já vím, že to nebude to jediné, proč ses tak rozhodla, ale přemýšlet takto dopředu, jestli se sourozenci rozdělí, když by se s tebou něco stalo.... A teď, kdyby se s tebou něco stalo, je to o něco lepší? Tak jako tak by syn musel zřejmě ke svýmu tátovi ne?
Já si sem troufnu napsat ještě jeden aspekt, proč jsem nedokázala jít na ITP a podotýkám, že nejsem věřící... možná to bude někomu připadat k smíchu, možná mě některá pochopíte... Já se mimo jiné i prachobyčejně bála, aby pak nepřišel nějaký trest, aby se třeba něco nestalo některému dítku atd., asi úplná blbost, ale mě to prostě pořád napadalo. Se svým stavem pořád nejsem srovnaná, ale už teď vím, že to děťátko miluju a nechci, aby se mu něco stalo... i přes tu depku, jak moc mi zas obrátí život naruby a jak už to bylo fajn, když děti konečně trochu odrostly a tak.....
|
Martheen+4 |
|
(15.3.2016 18:52:52) Pěkně řečeno...svatá pravda
|
|
|
00 |
|
(15.3.2016 18:51:47) Ale ty scénaře mi tady píší i ostatní ženy.
Že syn bude jedináček a na světě zůstane sám. Že všechny, které si dítě nechaly jsou jím naplněné a spojilo jejich rodinu. Ale jak jsem psala, rozdělí soud sourozence? Já už delší dobu přemýšlím, jestli jde nějak právně zamezit tomu, aby šel syn k otci na stálo, kdyby něco.
Co kdyby se dítě narodilo postižené? Prostě může se stát cokoliv s kýmkoliv v mojí rodině. Nejsem jedináček, ale brácha je o 8 let starší a bydlí 100 km dál. Táta je jen můj, máma společná. Můj táta má ještě syna, ale roky se nestýkají, takže veškerá péče okolo něj je jen na mě. K čemu mi je vědomí, že někde ve stejným městě bydlí brácha, který mi je v tuto chvíli vlastně " k ničemu"?
Liška psala, že jsem se rozhodla strašně rychle. Ano. K čemu nám všem bude, pokud nad tím budu přemýtat další týdny a pořád dítě nebudu chtít na 100%? Nejsem na situaci hrdá, ani se tím nechlubím. Jen to mám asi nastavené jinak. Můžu si představit, jaké by to bylo, ležet vedle mě mimčo. Ale já se v těch představách nevidím šťastnější, že dostane můj život nějaký nový, lepší smysl. Můj život by měl smysl i bez dětí. Protože jsem pro někoho dcera, kamarádka atd. Dítě by podle mě chtěl mít ten, kdo sám chce. Ne sourozenec, ne babička, ne okolí Počet dětí pro mě není rozhodující.
|
Martheen+4 |
|
(15.3.2016 19:02:13) KOkesbobes, já jen doufám, že prostě nebudeš litovat a je mi líto toho života v tobě.... to se přiznám.. já jsem ale prostě z těch, co to nedokáží vnímat jako shluk buněk. Když jsem šla teď poprvé na gyn., vůbec jsem nevěděla co dál, bylo to tak 50 na 50, byla jsem v 6.týdnů (myslím že přesně 5+5) a ono už tam tlouklo . Odtud jsem ještě odcházela s tím, že si další postup promyslím, nenechala jsem si vypsat průkazku a nic, jen jsem měla doporučení se na případnou ITP dostavit co nejdřív, ale nedokázala jsem to, to ťukající mi to nějak nedovolilo, možná kdyby to byl tehdy ještě jen nějaký flíček - dutinka, možná bych to dokázala, ale spíš asi taky ne Ale to máme opravdu každá jinak, ty si dovedeš představit naplněný život i bez dětí... já ne, já okolo sebe chtěla vždycky kupu dětí. Nedávno šly dcery spát ke kamarádkám a já měla doma jen jednoho prcka a to bylo tak strašně divný a smutný, to ticho a klid, teď se tu spolu všichni honí a smějí se, ječí jak na lesy a já jsem spokojená . A to mám za sebou dnes už směnu v práci, pak delší cestu vlakem a MHD s děckama na rovnátka, pak zas úplně jinam s nejmladším na očkování, no náročný den
Drž se
|
00 |
|
(15.3.2016 19:21:39) Nevnímám počátek těhotenství jako shluk buněk. Vím, že jsou živé. Dřív kdysi jsem chtěla klasiku, dvě děti, kluka a holku. Pár let uběhlo, hodiny zatikaly, a já chtěla dítě. A pak už pořád jen jedno. Taky to bylo tím, že jsem se motala ve špatným výběru chlapů. To jsem si v hlavě naštěstí přecvakla, ale ... i tak už bylo na některé věci pozdě. Nemám nic proti 40l maminkám, když to zvládají proč ne? Ale já sama jsem si říkala, že nechci být jako moje máma, která mě měla ve 36 l. A celý život máme vztah, no hodně pošramocený. Když se narodil syn, byla jsem šťastná. A při představě holčičky jsem se bála, že by to dopadlo stejně jako mezi mnou a mojí mámou. A teď i díky věku a únavy z posledních měsíců, mojí náladovosti, netrpělivosti..prostě se na mimčo necítím. Já sama nejsem 100% v pohodě, a abych byla, nemůžu přeci chtít po malým tvorečkovi. S tím se musím poprat já sama. Abych si pak nějak "vybíjela" frustraci ze života na dítěti, to ne, to opravdu ne. Život je fajn v tom, jak je každý nastavený jinak. Sousedi mladší než my, mají děti 3. Začali o dost dřív, a tak to oba chtěli. A o tom to je. Horší by asi bylo,kdybychom s přítelem nenašli společnou řeč. To teprve by asi byl průšvih. Každopádně děkuju a přeju vám všem hodně štěstí, ať máte 1 nebo 4 děti. A pěkný život i všem ne-dobrovolně bezdětným.
|
|
|
|
|
|