Re: Motivace k soužití??

Evo 2 děti, nevím jestli Tě mám obdivovat za to, že držíš rodinu pohromadě nebo zatracovat, že se schováváš za děti (přece vidí jaký je mezi rodiči vztah a musí je to taky ovlivňovat) a z pohodlnosti nechceš ani nic řešit. Raději jsi se s tím vším naučila žít. Ale "všude je něco" a jsou i horší případy. Můj manžel má tyto sklony taky, má to po své matce - je tam ještě dominance a silná osobnost. V zaměstnání ideální, horší v soukromí. Jeho matka taky "žije ve svém světě". Znám ji přes 20 let,dřív to bylo lepší, ale spíš to jde věkem k horšímu. O ničem se s ní nedá diskutovat, všechno bere jako osobní útok a tak i reaguje. V okolí bydliště je rozhádaná s minimálně polovinou sousedů, takže tím pádem je vlastně dost izolovaná od kontaktů s lidmi. Buď se do každého s..e (obětavá ale nevyžádaná pomoc a rady)nebo je tam druhý extrém. Prostě všechno ode zdi ke zdi. Ve vztahu k nám a manželovi (její syn) je to obdobné a ještě je mezi námi navíc problém snacha-tchyně. Já jsem postupem času omezila kontakty s ní na formální úroveň. Manžel s ní nebydlí od 18 let a od cca 20-ti bydlí se mnou. Pokud se s ní moc nevidí, je to ok, pokud mají období, že se víc stýkají - i manželovy sklony se zhoršují. Matka ho dost ovliňuje svými potrhlými nápady atd. Tchán měl celý život dvě zaměstnání nebo různé brigády.A tak je to dodnes - je mu sedmdesát. Podle mě to byl jeho útěk od ní, ale nevím, až třeba onemocní a bude muset víc zůstávat doma, jestli to s ní bude k žití.