Re: Motivace k soužití??

Karino, to co jsi psala o tchýni, to já měla se švagrovou. Pořád nám určovala směr, ovlivňovla naše rozhodnutí a nakonec i měla podíl na našem rozchodu. Nikdo jí nikdy nesměl říct ne. Jinak bylo zle.
Můj manžel dost pil a jeho rodina ho v tom ještě podporovala. Nejhorší je, že si to nikdo z nich vůbec neuvědomoval, protože s ním nebydleli a nevěděli,jak moc mu ubližují. On byl jediný chlap v rodině a dost mu všichni vždycky pomáhali. Tři ženský v domě, asi si to umíš představit. A tak to bylo i v našem manželství. Dovolená, zaměstnání, víkendy. Než jsem pochopila, že mám i jinou možnost. Dneska jsem šťastná, že jsem mimo.
Jenže on je pořád opečovávanej a všichni z jeho rodiny mu podstrojují. Švagrová ho finančně podporuje, máma s tetou mu uklízejí a vaří. No prostě jedna krásná rodina, co drží pohromadě. Já mám husí kůži, když vidím na dispeji její telefonní číslo. Když jsme se s manželem rozešli, myslela jsem, že pochopí o co příšel a přestane pít a půjde do sebe. Opak - jeho zásoba alkoholu v lednici a úsměvy jeho sestry, no děs. Já ti mám pocit, že ho udržuje v alkoholovém opojení, aby ho mohla ovládat. On už nemá ani vlastní názor. Když k nám přijede a mluví s klukama, mám pocit, že mluvím s malým klukem. Je nedospělý a zcela ve vládě své sestry. A já chtěla, aby dospěl a převzal zodpovědnost.
Tak jsem tu zůstala sama s klukama a snažím se přežít. A že to nemám lehké, je pravda. Jenom se modlím, abychom z toho vylezli všichni ve zdraví a silnější. Můj syn snad tuhle etapu zvládne, je mi tak líto, že se musí koukat na svého nedospělého otce a bojím se, co to do budoucna udělá s jeho sebevědomím, musím mu hodně pomáhat.
Zatím Janka.