Našema očima

Využívám práva přispět do zatím miniaturní galerie poznatků a postřehů o zdejší porodnici.
Moje manželka tu rodila před měsícem a oba jsme velice ocenili, že lze takhle hezky po internetu
nahlédnout pod pokličku toho, co nás tehdy čekalo. Jeden porod už jsme měli za sebou, ovšem ještě
v té původní porodnici, takže nás zajímalo, s čím novým přichází tato porodnice. Zvěsti o ní kolují
totiž vesměs kladné a přečtu-li si příspěvek paní Ivy, nezbývá, než se na porod jen těšit.
A opravdu - leccos se změnilo. Prostředí a vybavení je modernější a konečně hodno faktu,
že zde na svět přichází v bolestech člověk. Nicméně mi až dojemné vychvalování lidského přístupu
připadá přehnané. Kde jinde, než ve zdravotnictví a navíc v porodnictví, bychom měli lidskost
očekávat? To, že tomu tak leckde není, je tragická chyba. Nemocnice navíc nejsou žádné
dobročinné spolky, my si prostě péči a lidský přístup poctivě platíme. A pokud se nám těchto
hodnot nedostává, měli bychom své peníze buďto žádat zpět nebo inkriminované zařízení podrobit
kritice. A ne vyzdvihovat nekriticky něco, co by mělo být v naší době a v naší civilizované
společnosti samozřejmostí. Pak se může stát to, co se tady pomalu děje: Ústecká porodnice je tak
populární, že se sem sjíždějí rodičky z dalekých krajů. Ale také není nafukovací, kapacita nestačí a
tak po porodu můžete být umístěny na jednotku rizikové těhotenství, bez možnosti mít u sebe své
dítě. Část kýženého kouzla je potom pryč.
Navíc i v samotném lidském přístupu tu někdy pořádně zaskřípe. Hezky popořádku:
Předporodní kurzy. Jsou dva. Slouží k tomu, aby se rodičky a ti, koho si k porodu přivedou,
seznámili s prostředím, aby se i něčemu přiučili (např. úlevové polohy). Prvého kurzu jsem se
z pracovních důvodů nemohl zúčastnit. Ještě ten večer jsem od manželky vyzvěděl, co jsem zmeškal
a oddechl jsem si: Většina přednášky se zaobírala banalitami, např. nutnost svačiny, bačkor, velikost
tašky na věci, opatrnost při filmování porodu videokamerou, telefonování z mobilu, ale i třeba to, že
pokud bude porodnice volat v případě rychlého průběhu k porodu otce, je třeba telefonát uhradit.
Menší část byla věnována prohlídce a téměř nic nebylo řečeno o spolupráci otce a rodičky. Pro
jistotu jsem druhý den volal do nemocnice pro ujištění, že mohu k porodu, i když jsem tento kurz
minul. Jaké bylo mé překvapení, když mi bylo sestrou řečeno, že v žádném případě. A vrchní sestra
to jen potvrdila. Překvapivé bylo i odůvodnění: Otcové jsou dezorientovaná a bezhlavá stvoření,
která jakmile za hodinu není vše hotovo, podléhají panice a útočí na personál. Takhle mi to bylo
řečeno. Nikdo se neptal, jestli jsem třeba u porodu náhodou už byl. Navíc mi bylo po narážce na
význam kurzu řečeno, že má žena v pokročilém stadiu těhotenství byla jistě rozrušena a na spoustu
věcí tak zapomněla. Je podivné, že si zapamatovala kuriozní detaily, ale to kvůli čemu tam vlastně
šla, jí prostě nějak uniklo. Snad by neškodilo od sester příště trochu více diplomacie při jednání
s pacienty, protože že má žena není blázen, na to dám jed. Pravdou je, že po chvilkové diskuzi mi
byla účast přislíbena, zvláště projevil-li jsem zájem účastnit se následujícího kurzu.
Tento byl skutečně již o poznání zajímavější, demonstrace jednotlivých poloh byla bezvadná,
vše se ihned zkoušelo. Dobrá. Ale jako muž jsem tam byl bohužel sám. První kurz totiž ukončila
přednášející slovy: “... a příště příjdou jen maminky.” (Vrchní sestra ale zase tvrdila, že klidně můžou
i otcové. Jak patrno, tato tvrzení si poněkud odporují). Škoda, právě podruhé to bylo mnohem více
pro muže potřebnější, zatímco to prvé sezení - které je pro otce povinné - šlo zjednodušit na
prohlídku a zdánlivé banality vypsat a rozdat na letáku. K zamyšlení také stojí samotné termíny
kurzů: První z nich nám byl přidělen 14 dní před začátkem porodu (ačkoli se manželka přihlásila
včas), tedy v době, kdy už mohlo být po všem. Sečteno a podtrženo: Vydávat takto organizované
kurzy za podmínku účasti otce u porodu považuji za poněkud silné.
Porod probíhal zcela v duchu chvály paní Ivy z předchozího příspěvku. Ochota a lidský
přístup – tak jak to má být. Nad rámec do plusu bych viděl neobyčejně vlídné a trpělivě vedené
telefonáty sester, když se dotazujete na stav manželky (porod jsem o pár minut nestihl). Více či méně
nervózní dotazy nejsou odbývány, i když by třeba mohly. Jako další nadstandard se mi jeví ochota
ošetřující sestry (Veroniky?), která ve chvílích nejtěžších nahradila manželce mě: Držela jí při silných
bolestech za ruku.
Našly se však i mínusy: Porodní boxy jsou jen částečně přepaženy. Právě příchozí rodička
tak vidí a slyší sousedku z vedlejšího boxu, která je třeba o nějakou tu porodní dobu napřed, což na
klidu jistě nepřidá. Také toalety nejsou zrovna na blízku. Vezmeme-li v úvahu pohyblivost rodičky
v silných bolestech, může být cesta na konec chodby a zpět dost krušná. A konečně to otevřené
okno (v letních vedrech jistě samozřejmost), kterým k vám stoupá benzínový zápach
z frekventovaného parkoviště. Maličkost? Jen si to zkuste, lokat takovýto vzduch při tom největším
tlačení, kdy už nevíte, kde sebrat ještě aspoň kousek sil.
Také poporodní oddělení splňuje všechna lidská měřítka bezezbytku. Při komplikacích
(kojení, záněty prsou) se o vás odborně stará každá řadová sestra. Není to jen formální péče, ale
skutečné odstranění problému.
A to je vše. Docela se těším na příště, bude-li nějaké. Možná to bude ještě lepší.