Libiku, já jsem typická dcerunka, s matkou máme docela silný vztah, vídáme se, jak to jde, telefonujeme si několikrát týdně, máme o sebe vzájemně péči.
Máti je prolezlá chorobami skrz naskrz (výčet by byl poměrně dlouhý, mimo jiné je třeba po operaci nezhoubného nádoru v mozku)... sice se spolu o doktorech bavíme, vím, kdo ji léčí a na co ji léčí, ale kdybych ji bez jejího vědomí objednala k nějakému specialistovi a pak jí ještě řekla, že ji budu držet za ruku, aby se nebála, tak o mně asi přerazí hůl.
Jistě, je ochotná si vyslechnout můj názor, občas se i sama zeptá, ale v okamžiku, kdy bych ji začala objednávat po doktorech a strkat ji po vyšetřeních, tak je zle. Moje máti si dost zakládá na tom, že je příčetná, víš?
Navíc, pokud se ona smířila s tím, že já k doktorovi moc nechodím, dokonce respektuje to, jak rodím, tak já jí přece nebudu kecat do toho, jak se léčí ona, ne?
Mmch, manžela bych taky proti jeho vůli nikam neobjednávala, sice by o mně asi nic nepřerazil, ale obávám se, že bych ho něčím takovým rovněž nepotěšila.