Re: Zmizí přecitlivělost s věkem?

Maryl, Vím o tobě a díky ti za toto téma, stejně tak všem, kdo přispěl...
Já jsem na tom dost podobně, ne-li stejně.
Co se tebe týče....tak jen prášky nic nevyřeší, můžeš je tak brát celý život, obzvláště, když jsi došla k uvědomění problému, tak tě nezachrání, psychoterapie je nutná, ale stejně dál musíš pracovat sama se sebou....psychoterapeut tě bude jen směrovat, ale svůj život máš v rukách sama....
Já si myslím, že věk ve všem hraje roli. Mě bude za týden 30. Jsem šíleně přecitlivělá, jsem plánovač, šílený perfekcionista a vše, co tu bylo napsáno, občas mě přepadne depka...ale hrozná je ta přecitlivělost, vše mě rozhodí, přemýšlím nad tím, proč to je tak a tak a ne jinak, o situacích....o všem, co se stalo....přemítám si vše v hlavě stále dokola, jsem i dost vztahovačná, vše mě rozbrečí, dojme....není to lehké.
Momentálně mi hodně dává ten věk, vnímám věci jinak, než ve dvaeti, pětadvaceti...umím se sebou líp pracovat....pozoruju se...a cíleně jednám, snažím se nějaké věci vsugerovat. Asi jako ty, došla jsem k závěru, že jsem prostě taková a asi budu celý život, jen začínám v tom smyslu otupovat, mám skoro devítiletou dceru a 18ti měsíčního syna, vydím na nich, jak čas letí a uvědomuji si, že se nechci celej život jen trápit, čas běží, za chvilku budu stará a budu litovat, že jsem se tak málo smála a tak moc trápila...i toto uvědomění mi dává víc síly, dále ještě děti, chci, aby měli normální rodinu a normální mámu, tak se snažím...
Takže, jak jsem psala, pomáhá mi uvědomění si konkrétních situací a pracuju sama se sebou, antidepresivům se bráním zuby nehty - už jsem je brala, bylo ok, ale po vysazení je to zpátky - a na psychoterapeuta nemám čas - sleduju se, jak reaguju, snažím se to vyhodnotit a poučit z toho do budoucna a opravdu to funguje, tedy u mě. Cíleně se raduju ze spousty věcí, pomáhá mi uvědomění, co zla a bolesti je na světě, kolik lidí na světě za den zemře a to mě nutí k tomu se snažit život užít...asi to píšu dost zmateně....není to lehké, takhle psát.
Každopádně vím, jak se cítíš a držím ti palce, ale zkus přemýšlet sama nad, sebou, sledovat se, myslet cíleně pozitivně...
Jo, a taky nemám skutečné starosti, mám dvě krásné zdravé děti, skvělého manžela, který mi umí i dost pomoct a pracovat se mnou, je mi oporou...zázemí, pohodu, manžel mi taky říká, že řeším blbosti, které ostatní neřeší, nebo ani nevnímají, že kdybych byla nemocná nebo měla nějaký skutečný problém, pak bych věci viděla jinak. Já žádný problém nemám, což může ten problém, chápeš? Asi i na tom něco bude...každopádně přeju hodně štěstí a předem sorry za překlepy