Re: Zmizí přecitlivělost s věkem?

Tak mě je 33 a rozhodně nic nemizí. Přecitlivělá jsem pořád a navíc starší dcerka je naprosto přesná kopie, takže se začínám vidět "zvenčí". Až díky starší holce jsem objevila Ameriku, že je běžný, že kolem mě nejsou samé harmonické vibrace, že si o mě někdo myslí, že jsem blbá kráva, že mám doma nepořádek, že jsem něco pokazila. Důležitý je, že zítra si ten dotyčný bude možná myslet něco jinýho, a jinej mě pochválí, něco se mi zase povede, že život jde dál a nikdy nic nezůstává na stejným místě. Tak dlouho jí to opakuju, až mě to samotný pomáhá. A v nejhorších chvílích, kdy něco příliš prožívám, si vždy vzpomenu na nějakou tu odrbanou moudrost, a trochu nad ní zamedituju. Moje oblíbené (jen parafrázuju, nemám to napsané): V jakési zemi si mocný král zavolal mudrce a přikázal jim, aby mu napsali moudrost, která ho vždy rozveselí, když bude smutný, a zklidní, když bude pyšný. Mudrci mu druhý den přinesli prsten, na kterém bylo vyryto: I tohle pomine. Taky věřím na zákon zachování energie, že energie "vržená" do prostoru se neztrácí (že všechno, co dělám má smysl, i když ho zrovna nevidím) a že na všem záleží, ale na ničem zase tak moc. Moje dcera trpí na špatné sny a jediné, co jí pomáhá, je opakovat, že špatné sny vytlačí jedině dobrými. Musí začít myslet na něco hezkého. Jde jí to čím dál líp, ale od mimina je to děsivý uřvan a negativista. Když do ní tlačím, ať myslí třeba na našeho psa (občas začne místo pozitivní radosti brečet, že nechce, aby umřel), na maminku, na plavání..., tak si uvědomím, že některý lidi jsou tak negativně nastavený, že za to prostě vůbec nemůžou (ona to má od miminka) a musí s tím bojovat vědomě a cíleně. Jsem se rozepsala, ale zrovna jsem taky přecitlivělá. Umírá mi otec a už jen čeká na smrt. Když jsem dnec stála vedle něj a viděla, jaké má bolesti, že jeho tělo nezvládne ani speciální výživu přímo do střev, a přitom je úplně a zcela duševně fit a při smyslech, tak jsem si připadala jako v paralelním vesmíru.