Re: nezmizí

Maryl,

zajímavé, jak to popisuješ.

U mě ta změna začalo po narození prvního syna. Do té doby jsem byla suverénka, klidně jsem každého poslala do.... - prostě do patřičných mezí, neměla jsem vůbec žádné výčitky svědomí, vůbec nic. Ani celé těhotenství se mnou nezamávalo, teprve po té strašně změně, která nastala příchodem mimina, vůbec jsem na to nebyla připravená - na to nevyspání, na to, že nestíhám domácnost...než jsem doopravdy měla doma mimino, tak ať mi říkal každý, co chtěl, tak jsem si to prostě reálně představit nedovedla. Byl to tvrdý pád na zem, ale taky pád mé pýchy - toho, jaký jsem předtím bývala kolikrát "tvrďas", musela jsem se hodně sklonit před svým osudem, jaký ke mě byl štědrý..... Teď bych neublížila snad ani mouše, rozdala bych se, jsem za všechno strašně vděčná.

Jak jsem si prolítla příspěvky, tak tu holky psaly, že to bývá spojené s tím, když je člověk plánovač a perfekcionista - to je veliká pravda, já taková jsem, vím o tom a o to těžší je vyrovnat se sama v sobě uvnitř s tím, že prostě život občas nevyjde podle toho, jak si to člověk krásně naplánoval.

Taky jsem se stala hrozně jakoby skromnou - nevím jinak jak to říct. Vůbec nic si nepřeju, nechci kupříkladu nějaké drahé dárky, nemám žádné požadavky na dovolenou. Jediné, o co každý den prosím, tak je, abychom byli s manželem a s kluky zdraví, vždycky říkám - ať mi klidně spadne na hlavu náš nedodělaný barák, ale hlavně abychom byli s manželem spolu, měli se rádi a byli zdraví a naši synové taky, nic jiného si opravdu nepřeju. Je to těžké vyjádřit.....jsem hrozně vděčná, že oba máme práci, že máme kde bydlet apodobně, prostě si tohle všechno uvědomuju až do morku kostí, dřív jsem nad tímhle klidně mávla rukou a považovala to za samozřejmost. Ale ono to samozřejmé není.