Re: Boj o dítě

Milá Tylity,
Jak to tak všechno čtu, je mi za Vás do pláče. Plácáte se v tom pěkně! Upřímně, rozumím tomu, že vše chcete řešit v klidu s ohledem na svou dcerku a je to chvályhodné. Ten účinek by to ovšem mělo pouze v případě, že by stejně jednala i druhá strana – její otec. Víte, jak musí být každý den vystresovaná, jestli půjde domů nebo se pro ni náhodou zase zastaví otec a odveze ji proti Vaší a zřejmě z toho, co píšete, i proti její vůli? Pokud byste měli pevně dohodnuto - tento týden já, tento týden ty a dcera souhlasila (ale opravdu souhlasila – ne že ze strachu kývne na cokoliv a pak večer pod peřinou bude brečet, že se jí stýská) a všichni dohodu dodržovali, fajn. Ale že je jeden den tam a ani neví dopředu, kdo ji vlastně vyzvedne a kam pojede, aniž by se rozloučila s druhým, tak to je akorát o její (a i Vaše) duševní zdraví. Promiňte, ale to mi rozumnější připadá, kontaktovat sociálku a opravdu zažádat o soudní rozhodnutí. Navíc, už sám to zmiňoval, že se k tomu chystá. Tam už si otec nebude moct nárokovat a mávat s vámi, jak se mu zlíbí. Pamatujte, Vaše dcera je Vaše slabé místo a to on moc dobře ví. Dokud bude mít volnou ruku, tak to tak bude dělat dál a s radostí. S tím počítejte. Dobrá by byla ta psycholožka, kdyby si s dcerou popovídala (samozřejmě bez přítomnosti vás – rodičů, aby nebyla ovlivněná). I beztak, pokud má strach, bude těžké z ní něco dostat. Asi by měla vědět, že za ní stojíte a milujete ji, že nikdy nebudete bránit tomu, když by chtěla otce vidět i mimo určené dny, kdyby chtěla, aby věděla, že bude mít volnost a nebudete před ní o jejím otci mluvit negativně, byť by si to pravděpodobně zasloužil. I kdyby soud určil střídavku, odpadl by ten hrozný stres, co zase dneska bude… Špatné je, že Vás před ní začíná otec osočovat (např. s tím počítačem, že jí necháváte vysedávat do noci), to jsou lži, kterým on chce, aby Vaše dcera uvěřila. To už začíná manipulace a Vaše dcera to dobře vycítila, když se kvůli tomu rozzlobila. To je ten mocenský boj, kterým se vyřizují účty dospělých přes děti. Upřímně určitě cítí, co by preferovala, ale je strašně těžké to vyslovit, já to měla říct, když mi bylo čtrnáct, ale já stála přímo před soudem, věřte mi, bylo to jak pár minut před popravou, já měla strach z otce, mamku jsem milovala, bylo to hrozné a já si jen přála sbalit si batoh, podpálit všechno, co s tím bylo spojené a jít. A takové s prominutím kecy, že už jsem velká, jsem milovala ze všeho nejvíc! Tuto větu před ní ani nevyslovujte, prosím :o) Velký je člověk tehdy, je-li nezávislý a může manipulanty ždímající duševně své okolí poslat do pr---le. (pardon). Chápu, co asi cítíte, jak Vás manžel ponižoval, moje mamka byla v invalidním důchodu, měla opakované nádory na mozku, otec po ní štěkal, že je mrzák, dával jí ze svého platu jen částku, co ona dostávala v tom svém důchodu a já tenkrát šla z lítosti vysomrovat triko po své kamarádce, jak mi mamky bylo líto, že neměla peníze, aby mi ho koupila, protože otec jen řekl, ať si říkáme matce, že jí dává na nás peníze (a to žili ještě v hlubokém manželství) Když jsem se vdávala, tak jsme řešili s manželem své bydlení, otec ale chtěl bydlet s námi,(mamka 4 roky po rozvodu zemřela) že má našetřené 2 miliony, že by si s námi pořídil domek a žil tam s námi! Upřímně, kdybych měla bydlet v pastoušce a jíst s dětmi suchý chleba, N I K D Y !!! Některé věci, i kdyby člověk jednou odpustil, stejně nezapomene. Já jsem se zatím nedobrala ani toho odpuštění. Kdyby na takové chování bylo očkování, dala bych každýmu koňskou dávku! A k těm 10ti přikázáním bych přidala to známé jedenácté: Ctěte duši svého dítěte. Omlouvám se, že jsem se tak rozepsala…